Posláno autorem: Vesper | 23.1.2013

Daruji sníh. Zn.: na odvoz

Tak už vím, kde ty loňské sněhy jsou. Na okraji světa. Přesněji na naší střeše, zahradě, příjezdové cestě a v okruhu sta mil. Tímto bych ráda upozornila všechny sportovní aktivisty, kteří jsou schopni ujet půl dne, aby pak mohli riskovat větší než malé množství zlomenin na uměle zasněžovaných svazích, že když se při odjezdu staví u mě – mimochodem přesvědčeného sportovního pasivisty – rozhodně neodejdou s prázdnou. Máme toho nad hlavu.

Jako správná žena mám pochopitelně pro tuto náhlou nevraživost k zimní pohádce patřičně malicherný důvod. V pondělí se mi totiž podařilo roztrhnout si dlaň o trn na růžovém keři. Banální zimní nehoda při odhazování sněhu. Prostě jsem tam sáhla pro upadlou lopatu. A jestli se nyní v duchu ptáte, proč jsem hrome neměla rukavice, tak podotýkám, že měla. V kapse, aby se mi o rukojeť hrabla neodřely. :)

A teď něco málo o vlivňování. Již před časem jsem se přiznala, že jsem člověk zcela apolitický. Ne přímo z vlastního rozhodnutí a ne zcela vlastní vinou. Existují lidé, kteří prožijí relativně hodnotný život, aniž by stihli zaznamenat, že hokej není desková hra, jiní se zas narodí s medicínsky nevysvětlitelnou dispozicí pochopit, v čem je Timothy Dalton horší Bond než míchačka na beton. Já zas v sobě nemám jedinou politickou buňku. Na rozdíl od italské scény sice v Čechách občas stihnu zaznamenat, která strana je zrovna u lizu, mírný zájem ale pocítím jen ve chvíli, kdy se město potapetuje volebními plakáty a já mohu začít studovat jejich barevnost, grafickou úpravu a úroveň retuše tváří hlavních protagonistů dalšího pokračování hry o trůny. Těsně před volbami obvykle přichází lehká panika, která mě obvykle dožene k některé osobě blízké, informované a schopné mi v jednoduchých větách a nejlépe pomocí barevných pastelek a maňáskového divadla vysvětlit, o co jde tentokrát, a já se pak vypravím uctít urnu.

Letos je to jinak. Mé konečné volební rozhodnutí zapříčinily dva faktory: nutkavá potřeba každého, kdo se naučil artikulovat či mailovat, se nejen vyjadřovat, ale i pokoušet se své okolí přesvědčit o správnosti svého politického názoru a – únava. Politické přesvědčení, stejně jako náboženské vyznání považuji za soukromý názor, na které má mít svobodný člověk právo. Zároveň jsem ale přecitlivělá na nátlak jakéhokoli druhu a intenzity a tohle je na mě opravdu moc. Chápu, že některé osobnosti cítí jistou zodpovědnost vůči svému okolí, které jejich názoru naslouchá, když ale kolegové začali hromadně rozesílat e-maily s obsáhlými elaboráty i hysterickými výzvami (tomu, kdo vymyslel funkci „odeslat všem“ doporučuji jako další krok v kariéře skočit nahý do kaktusů) a v jídelně se dalo bezpečně poobědvat až ve velmi pozdním odpoledni, začalo přituhovat. Celkem mě bavilo delegacím, klepajícím u mých dveří, na dotaz „nechceš placku?!“ odpovídat „nechceš facku?!“, ale když nám bylo „shora“ oznámeno, že se u nás na skok zastaví sám prezident (tedy ten stávající), a očekává se naše účast, nastala mela. Část dam si ondulovala vlasy, část pánů lakovala nehty a zbytek zatroubil do útoku. A pak najednou můj spamový koš a trpělivost přetekly a já si v jednu chvíli uvědomila, že to prostě začalo jít mimo mě. Jako když slyšíte útržky hovoru přes zeď místnosti, ale vlastně je nevnímáte. Má reakce na nátlak taková bývá obrana, strach a v konečné fázi paralýza. Volit nejdu.

Confessione finale, teď už vesele, jen vesele. Tedy pro ty, kdo už s křikem neprchají z mého blogu. :)

Po Vánocích se moje sestra Elischka chopila iniciativy a zorganizovala rodinnou akci pod názvem „vezmeme maminku do kina“. Co já pamatuji, byla naše maminka naposledy v kině těsně po revoluci, kdy jsme trávili prázdniny kdesi na venkově (a nebylo to na okraji světa!), a v místním kině (pouze) jednoho krásného dne dávali film, kde spolu naposled hráli Delon s Belmondem. A protože promítání tehdy ještě podmiňovala účast diváků a já už milovala Delona a babička ještě stále Belmonda, dovlekly jsme tam i maminku. Kromě nehorázné ceny (museli jsme zaplatit i za 8 nepřítomných) si pamatuji hlavně na exploze a maminčino remcání na dřevěná sedadla, zimu, zvuk a tmu. :) Pak už jsem chodila do kina jen s Elischkou anebo s mužským přívěskem a stala se docentkou torrentologie.

Vyrazili jsme z domova necelé dvě hodinky před začátkem a po cestě museli jen čtyřicetkrát maminku ujistit, že máme lístky i dost času a že je správně oblečená na tři hodiny v setmělém sále. Kontrola u vchodu proběhla k jejímu zklamání bez incidentů a osobní prohlídky, dokonce i na záchodě se zrovna dalo splachovat. Horkou chvilku jsme zažili jen ve chvíli, kdy se po instalaci do sedadla začala dožadovat bezpečnostních pásů, a táta vytasil plyšovou myši, aby ji/se uklidnil. V té chvíli jsem zbaběle prchla k baru pro zlatem vyváženou kolu a zároveň zapomněla v odložené bundě lístek, kterážto skutečnost mě bohužel jen málem nepropašovala do vedlejšího sálu, kde běžela bondovka. Promítání ale proběhlo klidně. Maminka zůstala tři hodiny zcela fascinována, a plyšová myš pomohla překonat tátovi i pohled na skřety. Well done!

 —-

DSC_0117

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Kategorie

%d bloggers like this: