Posláno autorem: Vesper | 14.11.2012

Zvážit riziko

(pokračování povídky Tři dny do úplňku)

Bratr Kletus se zachvěl zimou a přitáhl si plášť těsněji k tělu. Na tomto místě stál před rokem, ale nyní měl pocit, jakoby to bylo ne včera, ale dnes, jakoby neuplynulo tři sta šedesát pět dní strachu, popírání a předstírání, jakoby snil pořád ten stejný zlý sen a nemohl se probudit. Ale něco bylo jinak. Měl strach, ale nebyl v šoku, nekrvácel, ale měl o pár jizev navíc, a nebyl ozbrojen. Stříbrný nůž už nikdy potřebovat nebude.

Větve zasténaly pod náporem větru a mnich se za tím zvukem podvědomě otočil. Ulička byla temná, jen na jejím konci svítila osamělá pouliční lampa. Kostel, ačkoli vzdálený jen několik stovek metrů, se začínal ztrácet pod závojem mlhy. Kleta mimoděk napadlo, že plíživé cáry vlhkého oparu ještě více prohlubují onu propast, která ho během uplynulého roku oddělila od života, který si kdysi zvolil, od přátel, spolubratrů i od sebe samého. Už dávno se nepokoušel porozumět tomu, co se s ním stalo. Schovával se a přežíval.

Když věžní hodiny odbily celou, přikročil k oprýskaným dveřím, zaklepal a vděčně vklouzl do úzkého pruhu světla a tepla, který se za nimi objevil. „Dostal jsem vzkaz,“ zašeptal. Muž, který jej pustil dovnitř, měl tvář ve stínu. „Pojďte za mnou,“ řekl bezvýrazně. Bratr Kletus sledoval, jak pečlivě zamyká dveře a v hlavě i srdci najednou cítil jen chlad a prázdnotu. Neznámý jej odvedl ke dveřím na konci chodby. „Tady je ten mnich,“ oznámil do místnosti za nimi. Pak se otočil a vrátil se na své místo u vchodu.

Kletus pomalu vešel a rozhlédl se. Jediným zařízením byl široký stůl s poškrábanou deskou a staré křeslo. Ze stěn visely cáry starých tapet, okna byla zatlučena prkny. Na zemi však ležel drahý koberec. Dva muži, kteří spolu tlumeně hovořili v rohu místnosti, zmlkli a zadívali se na něj. Na okraji stolu seděla mladá žena. „Aram přijde za chvíli,“ řekl jeden z mužů a měřil si bratra od hlavy k patě. Měl žluté oči.

Bratr Kletus přikývl, přešel k zatlučenému oknu, jakoby se jím dalo dívat ven. Mladá žena rychle odvrátila tvář, když kolem ní procházel.

Kroky. Prudké otevření dveří a hlasité přibouchnutí. Mnich na vteřinu zavřel oči a pokusil se pomodlit. Nešlo to, už dávno to nešlo, ale snad nikdy si kontakt s nebesy nepřál víc. Mrazení, které pocítil nejprve v zátylku, se mu začalo rychle šířit do celého těla. Pomalu se otočil a pohlédl na příchozího.

Aram byl urostlý muž středních let s výraznými lícními kostmi, nakrátko ostříhanými vlasy a úzkýma vlčíma očima. Na sobě měl bundu a kalhoty z lesklé černé kůže a na nohou těžké okované boty. Vypadal, jakoby se právě vrátil z delší cesty. Odhodil na stůl rukavice, přistoupil k mnichovi a podal mu pravici. „Vítám vás, otče, jsem rád, že jste přijal mé pozvání,“ řekl a zdvořile pozdvihl koutky úst. Hlas měl hluboký a mírně chraptivý. Bratr Kletus nabízenou ruku přijal a dal si záležet, aby se mu zadíval zpříma do očí. Aram byl velitelem vlkodlaků.

„Posaďte se, prosím,“ ukázal směrem ke křeslu. „Mí pobočníci,“ představil gestem dva neznámé, „a to je Sienna.“ Bratr Kletus se podíval na mladou ženu, která mezitím vstala, ale ta opět se odvrátila. „Je moje,“ podotkl Aram, který si jeho pohledu všiml. Promluvil klidně, ale v hlase mu náhle zazněl nepatrný spodní podtón, který víc než co jiného připomínal zavrčení.

„Víte, proč jsem si vás zavolal, otče?“ zeptal se po chvíli. Bratr Kletus mlčel. „Už je tomu rok, co jste se stal jedním z nás. Nedobrovolně, ovšem, ale to na podstatě věci nic nemění. Jste jeden z nás, nakažený, jak říkají vaši lidé. A nyní nastal čas, abych vás oficiálně povolal do našich řad.“

Kletus zaťal zuby. „Nechci být jedním z vás,“ řekl, upíraje oči na nášivku Aramova rukávu. Bylo to stejné znamení jako nade dveřmi domu. „Proč jste mě nezabili? Byl bych mučedník, co padl za naši věc, víru a pravou podstatu člověka! Radši bych byl mrtvý, než –.“

„Ano, nepochybně byste byl mučedník a užíval si věčné slávy,“ přerušil ho Aram s neskrývanou ironií a opřel se o stůl. „Je mi líto, že jsme vám zničili kariéru, ale živý pro nás máte mnohem větší cenu než jako sádrový odlitek na podstavci v kostele. Nezáleží na tom, jestli stojíte nebo nestojíte o to, být jedním z nás, protože jím jste a to se už nikdy nezmění. Neunavujte se nenávistí k nám. Byla to přece vaše pýcha, co vás tehdy vehnalo do oné nezáviděníhodné situace. Vypravil jste se na vlastní pěst zabít ze zálohy jednoho z mých důstojníků. Nebo se snad pletu?“

„Jsme přece ve válce, a ve válce je –,“ vyhrkl bratr Kletus a prudce vstal.

„Sednout!“ štěkl Aram a Kletus se zas rychle posadil. Jako poslušný pes, blesklo mu hlavou. Pocit ponížení měl ještě odpornější pachuť než strach.

„Nedělejte si žádné naděje, otče,“ pokračoval Aram opět klidně a usedl na roh stolu. „Nezabili jsme vás před rokem a teď už nemáme důvod. Dal jsem vám celý rok na to, abyste se s tím, co se vám přihodilo, vyrovnal, a zvykl si na všechny aspekty našeho života. Pokud jste za tu dobu nezjistil, že dvojí přirozenost má i mnohá pozitiva, je to vaše chyba. Nyní ale končí hájení. Budete naším špehem mezi vašimi ctěnými spolubratry. V řadách nepřítele budete pracovat v náš prospěch.“

„Nebudu,“ odpověděl bratr Kletus, ale vzápětí si uvědomil, že to vlastně jen zašeptal. „Jsem nakažený, ano, ale stále jsem svobodný. Mohu se vás zříct, přiznat Rainmakerovi pravdu a dál proti vám bojovat na jejich straně.“

„Kdybyste chtěl říct svému představenému pravdu o tom, co se vám stalo, už byste to dávno udělal,“ odvětil Aram suše. „Času jste měl dost. Pak byste se tu také přede mnou nekrčil jako ustrašený čokl. Rainmaker je pro nás mimořádně nebezpečný, jeho zásluhou jsme už přišli o řadu vynikajících bojovníků.“ Na vteřinu se odmlčel a zadíval se na své pobočníky, kteří rozmluvu pozorně sledovali, a na Siennu, opírající se o stěnu za křeslem. „Ale vy, drahý otče, za ním nepůjdete a já vám povím, proč: máte strach. Bojíte se, že ztratíte tu svou tak zvanou svobodu, a proto opět jednáte na vlastní pěst. To ideál svobody vás přivedl ke mně.“

Aram se náhle usmál. „Baví mě sledovat psy, co jsou přivázáni u boudy a myslí si, že se pro takový život sami rozhodli. Pravá svoboda neexistuje, otče, tady na světě určitě ne. Vlkodlaci to vědí a naučili se s tím žít, vaší církvi to ale ještě bude trvat hodně let.“

„Existuje ale přece dobro a zlo,“ namítl bratr Kletus. „A každý má svobodu si mezi nimi vybrat.“

Aram se hlasitě zasmál. „Snad mi tu nezačnete kázat! Naznačujete mi, že jsem zlý, že ano? Jsem zlý? Opravdu si to myslíte?“ Úsměv mu z tváře zmizel tak rychle, jak se objevil. Naklonil se přes stůl ke Kletovi. „Nejsem zlý, otče. Jsem vlkodlak. Jako vlkodlak jsem se narodil a nic s tím nenadělám. Neexistuje čistě bílá ani absolutně černá. Všechno jsou jen odstíny šedé. Můžete mi věřit, že mě tato realita příliš netěší, ale jsem zvyklý brát věci, jaké jsou. A neexistují špatná rozhodnutí. To jen jejich následky jsou dobré nebo špatné.“

Bratr Kletus se podruhé odhodlal podívat se mu přímo do očí. Vůdce vlkodlaků se lehce usmíval a v jeho tváři nebyla tvrdost ani hněv, jen ironie a únava. „Jděte domů, otče,“ řekl mírně a napřímil se. „Budu se těšit na spolupráci s vámi.“

—-

„Co to říkáš? Bratr Kletus je… nakažený? A… a má nás všechny přivést vlkodlakům pod nůž!?“ Rainmaker prudce vstal a dlouhými kroky přecházel po místnosti. „Tohle je ale šance. Jedinečná šance přímo z nebes! A nejen pro nás, ale i pro tebe! Pokud se rozhodneš přejít na naši stranu, můžeš se vrátit do normálního života, k dobru, ke svobodě, skutečné svobodě! I když jsi tím, čím jsi… Najdeme způsob, jak tě z toho dostat. Podaří se to, ano, musí se to podařit!“

„Upřímně řečeno, nevím, jestli tomu věřím.“ Sienna se otočila k oknu a pozorovala padající mlhu. Sídlo vlkodlaků už téměř nebylo vidět.

—-

(pokračování příště… nejpozději za rok :)

Reklamy

Responses

  1. Proč tak spanilá a chytrá dívka píše takové drsňárny? Boha jeho…To my milovníci Vodky lovíme rovnou krokodýly. Takové děéévočky. jako Vy, nelze nemilovat.

    • Třeba si prostřednictvím těch „drsňáren“ jen zapisuje otázky, o kterých aktuálně přemýšlí…


Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Kategorie

%d bloggers like this: