Posláno autorem: Vesper | 11.11.2012

Jde to se mnou z kopce, ale pořád mi to šlape

Ne, opravdu ne. Život na okraji světa ani ten můj se nezastavil, jen mě nějak postihla nepsavost. Takový ten protivný typ, který vás nutí být do půlnoci vzhůru, místo večeře okusovat tužky, místo vitamínů polykat tlačítka klávesnice a nechat totálně zlenivět cvičenou optickou myš. No ale jak praví klasik, co nejde silou, jde ještě větší silou, a tak dlouho se chodí se džbánkem pro pivo, až se článek urodí.

Začneme zážitky duchovními: minulý týden jsem viděla Skyfall. Není nad střílečku, když to potřebujete v hlavě trochu protřepat nemíchat. A jak se vyjádřil můj kamarád, skrz Craigovy nohy do O vidím zářnou budoucnost této série – ovšem za předpokladu, že si Bond ponechá jeho obličej, svalovou hmotu a stráví pokaždé alespoň 30 % času nahoře bez (to říkám já). Ve Skyfall double-0-seven není agent, který miloval Vesper v Casinu Royale, ani krve a pomsty žíznivý torpédoborec z Quantum of Solace. Teď má strniště, potíže s pitným režimem, fyzičkou a šéfovou, a sem tam potřebuje protekci, občas pomoc – a hlavně ujištění, že na svůj trojmístný job ještě stačí. Do party opět přibyl Q, ovšem nyní s designem kluzkého nerda a pekelně vystajlovanými brýlemi, který oblaží 007 vytuněnou bambitkou a (považte!) rádiem. I v řadách zlounů nastal pokrok. Zatímco Le Chiffre Bonda v Casinu pořádně… ehm… zkouloval, aktuální padouch své oběti něžně hladí po kolínku a sem tam udělá něco opravdu, ale opravdu nechutného s čelistí… Líbilo se mi to moc. Padesátníci, to je moje.

Vždycky jsem poctivě volila, a to i tehdy, byl-li ve volbách výběr ze samých volů. Krajské volby jsem ale vysklila a prezidenta nejspíš taky volit nepudu. Vybarvený Franz mi byl rozmluven osobou blízkou, Fisher vypadá jako myš, sexy mozek Mr. Bechera na mě neplatí, a ty ostatní dědky neznám. Tak nevím. Každopádně krajské volby nedopadly. Jak moc, jsem pochopila až na návštěvě u rodičů, kde jsem jistila, že maminka začala vidět rudě a v záchvatu nostalgie po časech snad již minulých napěchovala záchodovou komůrku výhodnými baleními toaleťáku. Neodpustila jsem si pozdvihnuté obočí a vtipné glosy, a sama jsem se až po celých čtyřiadvaceti hodinách přistihla, jak v podpaží a v zubech vleču ze superu vlastní zásobu. Některé věci zkrátka člověku zůstanou pod kůží, i když byl tehdy ještě pulec.

Nepatrný krok pro lidstvo, olympijský skok pro Vesper. Ztratila jsem své farní panenství a poprvé se odvážila prstíček strčit na místní společně společenskou akci. Konkrétně na farní dopoledne, jak se tomu tady říká. Nervózní jsem byla už od sobotního večera a hned s příchodem na mši mi došlo, že jsem si poněkud chybně vyložila význam slova posvícení, když jsem přišla s loučemi místo s buchtami. V zásadě to ale nevadilo, protože buchet tam bylo dost i tak. Farní centrum jsem doposud viděla jen jednou, a to když před ním na Bílou sobotu hořelo. Můj doprovod, zřejmě znepokojen mou zdravě popelavou barvou, mě tam odtáhl hned, jak liturgický průvod vytáhl paty, a tak jsem měla možnost prozkoumat terén ještě před okupací. Vnitřek tvoří předsíňka, sálek a zázemíčko a původně to byla stodola. Také jsem konečně zjistila, jak se zde řeší situace, kdy člověka při bohoslužbě přepadne touha jít dělat něco tajného. To pak musí buď zajít do lavice za některým z vyvolených, kteří mají od farního centra klíč (to ale přece všichni vědí!) anebo jít za kostel. Ani jedno není zrovna scénář mých snů, ale alespoň mám jasno. Na mši jen ve slušném oděvu a s Endiaronem. Ale zpět k tématu. Na programu bylo pečivo, kafe, čaj a mačkadlice v předsíňce a přednáška. Farář Karamazov se přihnal potřást mi pravicí, uzmula jsem jablkový bochánek a nesmělým dotazem se dopátrala zjištění, že proklamovaná a pověstmi opředená farní knihovna (strašlivé, ale přesto vlastní webovky) je vlastně ta polička, o kterou se pod náporem davu opírám.

Poté, co se dospělí pozdravili, pokrmili a pozavírali děti do prvního patra (zřejmě určeného k demolici), disciplinovaně se rozmístili po židlích, stolech, parapetech a trámech a intelektuálno mohlo začít. Přednášel Vyvolávač deště. Téma znělo mrtvolně – o II. vatikánském koncilu jsem doposud matně tušila jen to, že byl druhý a konal se někde v Itálii – ale podání mě zaujalo natolik, že jsem dávala větší pozor než při leckteré vlastní přednášce. Dokumenty tohoto prelátského meetingu mám teď dokonce v plánu si přečíst, resp. jsem to zařadila do plánu na příští rok. A to hned za bod „naučit se portugalsky“.

V prostorách s velkou koncentrací nábytku, zvířat nebo katolíků projevuji příznaky mírné klaustrofobie a pokročilé sociopatie. Po hodině a půl strávené na osmdesáti čtverečních metrech spolu se sto padesáti farníky jsem si připadala (a vypadala) jako citron po blízkém setkání se ždímačkou. Ve výsledku ve mně ale zůstal překvapivě pozitivní pocit. Vlastně to bylo docela fajn.

Na závěr ještě ochutnávka lokálních specialit. Zkratka přes louku k tramvaji se stala neschůdnou poté, co ji majitel sousedního panství nechal zčásti rozkopat pod záminkou zavedení elektřiny (některý lidi bez těch výmyslů moderní techniky prostě nemůžou existovat). Zkratka ke kostelu se stala neschůdnou poté, co se na ni z příčin neznámých zřítila obrovská vrba (a nezbývá než chodit korytem potoka nebo oklikou po asfaltu). A já přišla o část své osobní osobitosti, protože nyní chodím pozdě do práce, školy i kostela trapně synchronizovaně – s davem stejně postižených sousedů – a omluvitelně.

A začala jsem posilovat. Hlavně šplh po tyči. Kamarádka, co bydlí jen kousek ode mne, totiž před pár dny cestou do práce potkala přítulného divočáka.

 —-

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Kategorie

%d bloggers like this: