Posláno autorem: Vesper | 1.10.2012

Sňatek bez domova / Noce blanche

„Někteří lidé jsou vězni vlastního osudu.“

Drama/Romantický

Francie 1989

Režie: Jean-Claude Brisseau

Hudba: Jean Musy

Hrají: Vanessa Paradis, Bruno Cremer, Ludmila Mikaël, Jean Dasté, François Négret, Véronique Silver

Mathilde Tessier je sedmnáctiletá studentka střední školy. Nezávislá, problematická dívka bez rodičů s cynickým pohledem na život i na svět. François Hainaut je jejím učitelem filozofie. Pokouší se jí se studiem pomoci, a postupem času s ní naváže i milostný vztah. Zatímco jeho vlastnímu manželství zvoní umíráček, vychází najevo, že Mathilde je mnohem nebezpečnější, než se zdálo…

Přestože námět filmu vypadá banálně, není to žádná plytká lovestory studentky a profesora – Vanessa Paradis si totiž vybírá filmy velmi pečlivě. Tento byl jejím prvním a ve svých 17 letech za něj obdržela Césara. A rozhodně ho nedostala zadarmo.

François Hainaut je váženým profesorem filozofie, vyrovnaným mužem po padesátce se stabilní kariérou, šarmantní manželkou a uspokojivými koníčky. Jeho kruhy poněkud ruší jen nepřizpůsobivá studentka Mathilde, která v něm ale po jednom nepříjemném incidentu ve třídě vzbudí ochranitelské city. Křehká dívka žije sama ve vybydleném bytě, bez rodičů, sourozenců i přátel, a její budoucnost ve škole je pořádně nahnutá. François se jí zastane před školní radou a začne jí pomáhat s učením. Mathilde se mu odvděčí svérázným způsobem – svede ho. A François se nechá. Záhy se oba propadnou do bezvýchodného vztahu, který je oba ničí svou intenzitou a závislostí – a nakonec na něj doplatí oba.

Příběh se vymyká schématu „starší muž plus lolitka“ především v postavě Mathilde, která není žádná naivka, ale dívka s traumatickou minulostí a mnoha tajemstvími, silnými manipulativními schopnostmi a nejednoznačnými motivacemi – motivacemi, které zůstanou divákovi částečně skryty i v závěru filmu. Červenou nití zápletky je Freudova teorie nevědomí, konkrétně ego-obranného mechanismu fixace. Mathilde v podstatě kopíruje způsob chování své matky, která stále kolísá mezi vášnivou zamilovaností a zhroucením, a přestože si Mathilde – díky doučování Françoise – tento mechanismus sama uvědomí, není schopna mu nepodlehnout. „Při pohledu na iluze druhých ztrácím ty svoje.“ „Je nezvyklé vidět dívku vašeho věku tak zklamanou životem.“

François naopak je muž, který prostě podlehne okolnostem a vlastnímu entuziasmu. Mathilde mu připadá bezbranná, smutná, opuštěná – a on nemůže jinak. „Beznaděj je forma marnosti v přestrojení.“ „Nevím, jestli je to forma marnosti, ale pokud ji máte, tak to opravdu bolí.“ Nějaký čas ještě dokáže předstírat před manželkou i sám před sebou, že se nic neděje, jízda ze strmého kopce se ale už nedá zastavit. Mathilde dobře rozpozná, že je i přes své zázemí osamělý, a prázdné místo v jeho životě beze zbytku zaplní. „Jste jako já. Sám.“

Upřímně musím říct, že to nebyly jen nezodpovězené otázky, čím mě Sňatek bez domova zaujal. Sama inklinuji ke starším mužům a chronické opakování stejných chyb mi také není cizí, takže jsem se do postavy Mathilde – i přes některé její extrémní projevy – dovedla dobře vcítit. Jenže kde přesně leží hranice mezi psychickou křehkostí a labilitou?

Pokud bych měla Sňatek bez domova vystihnout jedním slovem, nazvala bych ho nejednoznačným. V příběhu je jen málo skutečností zcela zřejmých. Jasné není v celkovém kontextu ani to, co byla u postav Mathilde a Françoise slabost, co manipulace a co láska. Tvůrci se s odpověďmi neobtěžují, ale naštěstí ani diváka neubíjejí nějakým závěrečným morálním dogmatem. Příběh skončí, jak příběhy skutečného života končívají… smutně.

Jak už jsem řekla v úvodu, Vanessa Paradis si Césara za roli Mathilde zasloužila. Přestože je ve francouzských filmech nahota tradiční dekorací, musela jsem se pozastavit nad bezprostředností, s jakou svou roli pojala. A Bruno Cremer se svým orlím nosem a smutnýma očima snad ani nemohl být lepší. Navíc se oba na plátně chovají natolik přirozeně, že člověk rád přehlédne i občasné scénáristické škobrtnutí.

Nenechte se tedy mýlit námětem. Sňatek bez domova je silné psychologické drama, které na první zhlédnutí člověka zamrazí a na druhé zmate. A pokaždé znovu překvapí.

„Někteří lidé jsou vězni vlastního osudu. Opakují stejné chyby, zažívají stejné nezdary, které pro ně mohou být fatální. Z pohledu psychoanalýzy jsou vězni vlastního osudu.“

 —-

Advertisements

Responses

  1. Citově působivý film. Zaujalo mě psychologické propracování postav. Viděl jsem ten film několikrát. Před více než čtvrt stoletím v původním zněním, potom nadabovaný v českém znění, před čtyřmi roky zase v původním francouzském znění s anglickými titulky. Bruno Cremer, který býval znám spíše jako představitel komisaře Maigreta, mě oslovil svým ztvárněním postavy stárnoucího středoškolského profesora filosofie a dějin. Okouzlující byla (tehdy debutující) mladičká Vanessa Paradis.

    • Můj oblíbený film. :) Líbí se mi námět, filozofování i představitelé.


Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Kategorie

%d bloggers like this: