Posláno autorem: Vesper | 6.9.2012

Poslední večeře

Na úvod musím podotknout, že jsou v mém životě skutečnosti, ze kterých nejsem šťastná. Například mé příbuzenstvo se dělí na sortu milovaných, snesitelných a nesnesitelných. A dva představitelé posledně jmenované skupiny si se mnou před nedávnem smluvili večeři. Vzhledem k tomu, že to bylo krátce po mých narozeninách, má sebemrskačská slušnost a vyhlídka na dárek mě přiměla souhlasit. A stálo to za… článek.

S těmito dvěma osobami – říkejme jim třeba Dwayne a Dibley (i když se tak ve skutečnosti nejmenují) – má moje rodina bezpočet zkušeností. Komickými počínaje a tragickými konče. K perlám ústní lidové slovesnosti se řadí den, kdy Dwayne slavil jakési vysoké a zakulacené jubileum a spolu s Dibley pozval mé rodiče, mou sestru Elischku a mne na slavnostní oběd. Ten se konal – jak jsme bohužel zjistili až na místě – v krčmě U Pakoně, proslavené jídlem s recyklovanými oblohami, kde nám k pití nabídli krabicové víno. Dwayne, znalec a praktikant jemných mravů, jej nejprve odborně degustnul, poválel po jazyku i po patře, prohnal tvářemi i nosem a poté znalecky přikývl. Dodnes nechápu, proč jsme hned neutekli, a jestli to zavinila momentální paralýza způsobená šokem nebo prachsprosté slušné vychování.

Ale zpět k mému vyprávění. Na sraz jsem dorazila včas, barevně sladěná a optimálně naladěná. Nejprve jsem obdržela pugét karafiátů. Nebyly červené a ozdobené asparágusem, jak jsem očekávala, ale vybledle žluté a doplněné nevěstiným závojem, což mi bylo během večera několikrát významně zdůrazněno. Přiznala jsem D&D první bod.

V klidu mívám tepovou frekvenci okolo stovky. Když jsme zabočili do ulice, na jejímž konci (stále ještě) stojí hospoda U Pakoně, vyletěla mi na sto třicet. A potom, když Dwayne zamířil ke vchodu restaurace U Měkoně, která s Pakoněm přímo sousedí, infarkt byl mou poslední nadějí. Pravé peklo však mělo teprve přijít.

Objektivně musím připustit, že restaurace U Měkoně je o stupeň lepší, než sousední Pakůň. Točí tam dvanáctku. Minuli jsme zaplivaný bar i zpanákované domorodce a vstoupili do spoře osvětlené zadní části. Byla jsem vybídnuta, abych zvolila stůl (v neděli večer tam nebyla ani noha), a tak jsem vybrala ten pod obrázkem dvou vorvaňů, což nakrklo Dwayna, který bůhvíproč považuje svých sto dvacet kilo za újmu za sexappealu, a mých osmapadesát za prohřešek proti mravopočestnosti.

Lístek jsme dostali za necelou čtvrthodinku a Dwayne a Dibley se poprali o lupu. Nad jídelníčkem mi bylo do pláče a v duchu jsem se utěšovala představou, že na Měkoně upozorním Zdeňka Pohlreicha a v další poslední sérii Ano, šéfe! si smlsnu na další výživné podívané. Itálie, Mexiko, Argentina, Francie, Rakousko a řízek s bramborovým salátem. Nakonec jsem si na doporučení Dibley objednala vepřové fajitas s tortillou, a když mi to přinesli, pochopila jsem, že je to pomsta za vorvaně. Obří pánev s hromadou přičmoudlé zeleniny a pár kousky sušeného masa, pročež olej se z té pochoutky dal nabírat lžící, dvě velké studené tortilly a tři malé mističky – dvě se salsami z plechovky a jedna s bílým jogurtem. Snědla jsem asi třetinu a pak v zájmu svého žaludku i žlučníku požádala číšníka, aby to odnesl. Projevil značné nepochopení, a já ho měla sto chutí ho vyzvat, aby to tedy laskavě snědl – a přede mnou – sám. Ale neudělala jsem to. Žádná chuť už mi totiž nezbyla, natožpak sto.

Během jídla mi Dwayne oznámil, že on i Dibley již stojí na prahu věčnosti (tam ovšem stepují, co je pamatuju), a že je hanebné, jak se k nim jejich příbuzní (tedy konkrétně já a mí rodiče) chovají, a s dědictvím ať nepočítáme. Všechno jsem odkývala, protože ten pohyb ulevoval mému bouřícímu se žaludku, a smiřovala se s tím, že ta porculánová pastýřka, kterou mi vyhrožují už od dětství, na mé komodě asi stát nebude. Co naplat.

Nad červeným vínem (Dwayne), Metaxou (Dibley) a nealko pivem (Vesper) se mě prvně jmenovaní rozhodli dorazit nekonečným maratonem vzpomínek na jakousi jejich společnou přítelkyni, kterou jsem nikdy nepoznala – a podle toho, co vyprávěli, bych ji ani poznat nechtěla – která se narodila, žila a umřela, aniž jsem pochopila proč, a jejich život zásadně ovlivnila, aniž bych pochopila, jak. V dokonalé synchronizaci si předávali štafetu hovoru, kterou nešlo nijak přerušit; zachránil mě až číšník, který se přišel zeptat, jestli ještě něco nechceme, a já prchla na záchod. A být tam okýnko, práskla jsem do bot.

Kolem osmé jsem nekompromisně oznámila, že musím domů (na okraj světa to bylo přes celé město), a tak jsme večeři ukončili. Cestou jsem pak uvažovala, jestli by mi na některé pohotovosti byli ochotni provést lobotomii a snažila se najít na celé té anabázi alespoň něco pozitivního. Koneckonců, bylo přece od Dwayna a Dibley hezké, že mě vzali na večeři. Méně hezké už ovšem bylo, že mě nechali zaplatit.

—-

Reklamy

Responses

  1. NTV! A ta poslední věta mnoho !!!

  2. :D! :D!! :D!!! Nesmírně vtipně podaná tragédie! Po dlouhé době jsem se kvůli Vám opět poprskal, ovšem tentokrát vodkou, takže škody jsou minimální :)

  3. Taky jsem vodkař! Tady se z vodky – přinejlepším – dokonce slepne. Píšete, píšete…a na panáka mě nikdo nepozve. No, jste divní…jako všichni, co píšou bláboly na ueb (www).


Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Kategorie

%d bloggers like this: