Posláno autorem: Vesper | 7.8.2012

Jiří Komorous: Lovci smrti

Moje drogová kariéra začala – a naštěstí i skončila – jedním potáhnutím z jointa v hospodě, v níž jsem se spolužáky strávila většinu posledního ročníku gymnázia. Mé záškoláctví má historii mnohem pestřejší a nejsem v tomto směru „čistá“ ani dnes, kdy už jsem dávno prací povinná. Plk. JUDr. Jiřího Komorouse jsem poprvé potkala ve své první práci, časem jsem ho začala potkávat ve své druhé práci a nyní ho občas potkávám na okraji světa. Máme na sebe prostě smůlu. Knihu Lovci smrti jsem si se zájmem přečetla a časem se ke mně dostala i jeho první, dnes už prakticky nesehnatelná – což byla také smůla. Protože i o ní budu psát.

Ale jak víte – jsem sice hyperkritická, ale nikdy nepíšu na svém blogu o žádné knize, filmu nebo osobě, která se mi nelíbí. Tudíž i Lovce budu (převážně :) chválit.

„Někdo sakra podejte ten šroubovák!“ houkl jsem vztekle do davu. Když mi ho podali, vypáčil jsem víko. Uvnitř se na mne šklebili veselí čokoládoví čerti zabalení ve staniolu a úhledně uložení vedle sebe. Co teď? Pro jistotu jsem jednoho z těch ďáblíků vyrval ven a spíše jen pro utvrzení jistoty, že jsme naletěli, odtrhl staniol. A ejhle. Pod staniolem byl papír, pod papírem alobal.
Ještě pořád jsem se zalykal vztekem a lítostí, jak jsme naletěli. Vůbec mi nedocházelo, že v tento čas a hlavně takhle se přece čokoládoví čerti nedistribuují. Ovšem jen do okamžiku, než se mi v prstech začala drobit tmavá hutná hmota vysoce kvalitního černého „afgánce. Nejkvalitnější a nejvýše ceněný druh hašiše byl vylisovaný do formy čokoládového čerta.

Lovci smrti pojednávají o vzniku a historii policejního útvaru, který se dnes nazývá Národní protidrogová centrála služby kriminální policie a vyšetřování Policie České republiky (NPC), a které Jiří Komorous mnoho let velel. Kniha se mimoto zabývá i vývojem drogové situace v České republice po roce 1989 a zmiňuje hlavní protagonisty všech zúčastněných stran: dealery a jejich oběti – toxikomany, pak ty, kteří proti šíření drog bojují nebo bojovali, a také osoby, které jim házely klacky pod nohy. V neposlední řadě pak představuje čtenářům i „profily“ hlavních drog.

Pokud vás mrzí, že knihu Protidrogová brigáda I nemůžete sehnat, vězte, že vás to mrzet nemusí. Je totiž identická s Lovci smrti. Tedy skoro. Text je víceméně stejný, jen Lovci mají – vzhledem pozdějšímu roku vydání – o pár kapitol navíc. Je také třeba říci, že grafická stránka Brigády je neporovnatelně ohavnější, i když ani Lovci nejsou zrovna kandidátem na design roku. Říká se, že knihu dělá obal a sama jsem si několik jinak kvalitních knih nekoupila právě kvůli mizerné grafice. Málem to tak dopadlo i u Lovců smrti – odfláknutá koláž, barevnost, volená patrně podle rozpočítadla ententýky a stínované (!) písmo à la „Fotošop pro nejmenší, kapitola první“ jsou jen pro silné žaludky.

Obě knihy obsahují fotografie; v Lovcích je učesaná barevná příloha a v Brigádě černobílé fotky mrtvol a budoucích mrtvol. Lovci mají navrch i co do gramatiky a zmizely i hromady poznámek pod čarou, vysvětlující čtenářům, co znamenají záhadné termíny jako „fet“, „známá firma“ nebo „náramky“. :) Mají zas ale jako bonus inteligentní Obsah, který ignoruje názvy a informuje pouze o tom, že „kapitola devátá“ se nachází na straně 35. Podle této promyšlené navigace bohužel dokáže v knize něco zpětně najít jen autista nebo člověk s fotografickou pamětí, ostatní mají smůlu. Všem těmto nedostatkům ale šlo snadno předejít: volbou jiného nakladatelství.

Kniha Lovci smrti je totiž jinak výborná.

Za prvé je velice čtivá. Bavilo mě i členění na dějové a informativní oddíly, tzv. „intermezza“, která pojednávají buď o některé konkrétní droze, o poměrech u policie nebo třeba o novinářských praktikách. Při čtení akčních pasáží, které připomínají živé reportáže, se zadýcháte – protože budete dýchat ve stejném rytmu s postavami. Příjemný je i hovorový jazyk; těžko by se dalo uvěřit, že ostří hoši z NPC hovoří obrozeneckou češtinou a v krajní situaci sáhnou maximálně k nějakému tomu „hymbajs šůviks“. :) Čtivost je rozhodně jedním z důvodů, proč si tuto knihu přečíst.

Ze zvyku jsem se přesvědčil, zda mám rozepnuté podpažní pouzdro pětasedmdesátky a po jistém zaváhání ji vytáhl. Pak jsem vrazil do dveří. Kupodivu nebyly zamčené. Rutinně jsem se podíval za jejich křídlo. Pak mi ruka s pistolí klesla. Byla to maličká a snadno přehlédnutelná místnost vybavená patrovou palandou, stolem s bublající aparaturou a skříní. Ve spodním patře té palandy chroptěl objekt našeho zájmu, Jiří Jadl. Zdálo se, že je v posledním tažení. „Do prdele,“ zaklel jsem nahlas, zasunul pistoli do pouzdra a sklonil se nad něj. V tu chvíli jsem dostal něčím dost hutným a tvrdým děsnou pumelici do hlavy. Zůstal jsem sice při vědomí, ale zato jsem se dostal do přímého kontaktu s Jadlovým sípajícím obličejem plným odporných boláků. Stihl jsem se ještě pootočit a uviděl Tondu, kluka Sluníčkovic, s nohou od židle v ruce.

Další věc. Díky Lovcům smrti jsem začala být ještě raději, že jsem tvrdé drogy nikdy nezkusila. Ve své nemocniční praxi jsem viděla ledacos, ale nikdy jsem neviděla nic podobného tomu, s čím se „Gogo“ setkal v doupatech toxiků. Některé pasáže jsou skutečně alarmující.

Nejen zájemci o drogovou problematiku, ale i laici ocení informativní kapitoly týkající se drog, které naštěstí nepřipomínají stránky medicínských časopisů, naopak jsou zpracovány krátce, stručně, výstižně a poskytují srozumitelný basic z toho, co je dobré o jednotlivých typech drog vědět.

Nevím, nakolik dobře se Lovci smrti prodávají, věřím však, že i přes výše uvedené slabiny cestu ke čtenářům najdou. Nejde totiž o žádnou lacinou protidrogovou agitku ani obhajobu – nebo naopak kritiku – těch, kteří podlehli; je to upřímné svědectví člověka, který tuto problematiku poznal z opačného úhlu, ví moc dobře, o čem mluví, a proč má smysl proti drogám bojovat.

Zamířil jsem do druhého patra, kde na mě čekali Libor Lochman a Jan Kašpar, dva z lidí, kteří tvořili přípravný tým Úřadu pro narkotika a kteří mě pozvali na tuto návštěvu. Ocitl jsem se ve velké zasedačce, zavalené krabicemi s nevybalenými počítači. Napřáhl jsem ruku, kterou s úsměvem přijal mladší štíhlý muž a představil se jako Libor Lochman. Vzadu za krabicemi cosi zašustilo a na vozíčku vyjel světlovlasý, kudrnatý, vousatý Lochmanův parťák Honza Kašpar.
Toho člověka odněkud znám, pomyslel jsem si v duchu a civěl na něj trošku přihlouple. Reagoval, jako by četl moje myšlenky.
„Já jsem od Cimrmanovců, Kašpar! Tys mě možná viděl, když jsem ještě stál na nohou.“

—-

Jiří Komorous: Lovci smrti
Nakladatel: NAŠE VOJSKO, s. r. o.

Formát: 300 stran, 24 stran obrazové přílohy
Rok vydání: 2009

Reklamy

Responses

  1. Jo, Komorous je zajímavý týpek, narozdíl od dejme tomu Fendrycha, samozvaného odborníka na politiku, exhibujícího na Týdnu.
    Vůbec jsem neměl tušení, že Kašpar dělá nebo dělal tohle 8-O

    • Nojo, Fendrych, největší odborník na policii, politiku a poměry forever and ever… škoda slov. O Kašparovi jsem to taky nevěděla, než jsem si tu knihu přečetla. Proto jsem taky vybrala tuhle pasáž jako ukázku. :)


Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Kategorie

%d bloggers like this: