Posláno autorem: Vesper | 30.7.2012

Choopery, klokani a jiná dunění

Bylo a nebylo, pršelo a pražilo, bouřilo a burácelo, a v lesích se přemnožily houby a na okraji světa se přemnožili motorkáři. Houby jsou tak velké, že jsem jich dokonce já, která jsem jinak schopna přehlédnout i autobus, na vlastní oči pár spatřila, a motorkáři tak hluční, že jsem se naučila je hned na první poslech odlišit od stáda slonů.

Houby mám ráda, ale k báječným mužům na bublajících strojích jasně vyhraněný vztah nemám. Někteří mají pozoruhodné mašiny, někteří chodí do kostela, někteří se mi líbí, někteří mě štvou a většina mne znepokojuje. Zvlášť ve sto padesáti kilometrech za hodinu. Zneklidňuje mě jejich nevypočitatelný pohyb na silnici, a protože jsem poněkud nevypočitatelný chodec, jsou tyto obavy na místě. Silnou averzi začínám pociťovat k jednomu ze sousedů, který svým chooperem dovede zapreludovat i několikaminutovou fugu v nejnemožnější ranní a večerní dobu. Když to rozbalí pod mými okny, bojuji se silným pokušením postarat se, aby se mu stalo něco velmi ošklivého. Třeba aby mu spadla na hlavu velká cibule.

Musím se ale přiznat, že byla v mém životě období, kdy jsem o dvoukolovém domácím mazlíčkovi uvažovala. To poslední skončilo asi před měsícem. Mám slabost pro malé římské skútry, ale stejně tak, jako se mi líbí velká auta, mi imponují i těžké motorky (což se o jejich posádce moc často říct nedá). Je to však ten typ zájmu, s jakým se diabetik dívá do výlohy cukrárny. Po důkladném zvážení svých finančních možností a životních priorit jsem totiž dospěla k rozhodnutí, že skončit jako omeleta na chladiči tiráku není kariérním vrcholem, kterého bych chtěla někdy dosáhnout.

Když jsme u těch zemětřesení, nedávno jsem se ocitla v roli fotografa na klokaní svatbě, a mohu-li to tak říci, byl to docela dupot. Ona Češka s červenými vlasy, on Australan bez vlasů a se spoustou klokaního příbuzenstva. Byla to zvláštní svatba. Češi měli s jazykovou bariérou o poznání menší problém, protože na Australopyteky mluvili zásadně česky, a klokani se nemohli shodnout, jestli na ně místní hovoří jakýmsi zvláštním anglickým dialektem, anebo jsou jen natvrdlí. Skoro nikdo se s nikým neznal, a já neznala průběh obřadu, protože jsem civilní svatbu zatím viděla jen ve filmech, tudíž jsem s jistotou věděla jen to, že celá záležitost patrně skončí krveprolitím nebo vpádem Belmonda, převlečeného za gorilu. Byla jsem tedy pořádně nervózní a vysoké podpatky a krátká sukně – v ranním spěchu jsem jaksi zapomněla, že při focení budu muset zaujímat různé krkolomné pozice – mi jistoty také nepřidaly. Druhým fotografem byl nejspíš kamarád ženicha (nebo to možná nebyl kamarád vůbec nikoho a prostě si jej klokani přibalili do kufru), nepochybně však hrdý to příslušník domorodého kmene Křováků: přiměřeně neandertálský a pozoruhodně okorálkovaný, s účesem připomínajícím uhynulé zvíře a foťákem jako lodní dělo. Mně byl ale sympatický svou profesionalitou; na výhodných pozicích jsme se ve stěžejních okamžicích v klidu vystřídali, aniž bychom si vzájemně překáželi nebo lezli do záběrů. Také byl jediným člověkem – mimo mě – který byl očividně nedojat: neplakal, neskákal, nedupal a nelíbal mě.

Nemohu si pomoct. Je mi nepříjemný fyzický kontakt s cizím člověkem a od některých kontaktních jedinců dokonce instinktivně uskakuji. Ale zkuste uskočit před klokanem. Na téhle svatbě se sešlo třicet úplně cizích lidí, kteří znali buď jen ženicha, nebo jen nevěstu, zato všichni měli společný dojem, že znají mě. Já měla dojem, že někomu nacpu objektiv do ucha. Domů jsem přišla zmuchlaná jak papír a s chutí na klokaní maso.

Co by to bylo za článek o otřesech půdy, kdyby v něm chyběl Náčelník Dunivý Hrom. S tím skutečným jsme v těchto dnech oslavili narozeniny a jeho filmového jmenovce jsem teď po čase opět viděla v televizi. A opět se mi zastesklo po loňsku, kdy jsme s Elischkou navštívily Kaňon duchů, Padající vody a Rio Pecos a plavily se po vodách Stříbrného jezera. A také jsem začala přemýšlet, jestli jsem se neunáhlila, když jsem souhlasila jet s Náčelníkem a pár dalšími kolegy na vodu.

Milí čtenáři, máte se na co těšit. A já nejspíš taky.

Stříbrné jezero

Reklamy

Responses

  1. Tož se teda těším :)


Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Kategorie

%d bloggers like this: