Posláno autorem: Vesper | 4.7.2012

Dokonalé léto s r. o.

Nejen do přírody, ale i do městských ulic dorazilo léto, a dámy i pánové začali odhazovat svršky, a někteří rovnou i zdravý úsudek. Všeobecně pranýřované ponožky v sandálech jsem schopna tolerovat, pokud je dotyčný omyt, oprán, oholen, ovoněn (a oděn), naprosto ale nesnáším opak, tedy absenci ponožek i základní hygieny. Netvrdím, že sama denně vyhlížím, jako bych vypadla ze stránek Vogue, ale upravená bývám i v soukromí, a tak, jak se oblékají někteří lidé, bych z domu nevylezla. Ani kdyby hořelo, obávám se.

Upalte mě na hranici viktoriánských matrón, ale trvám na tom,

  • že kraťasy a tílka nepatří na společenské akce, do kanceláře ani do kostela (a v některých případech patří ony i jejich nositel jedině do popelnice),
  • že dámy, které se přesunuly z věkové kolonky -cet do kolonky -át by měly mít více zakrytého než odkrytého
  • že zelený lak na nehty je hnusný,
  • a kroksy taky,
  • že pánové, kteří chodí v plážové obuvi po městě, jsou vizuálním ekvivalentem antikoncepce,
  • že v oblékání vždy neplatí, že méně je více a co je mladé, to je hezké,
  • že neviditelná plastová ramínka podprsenek jsou viditelná a slizká,
  • že bižuterií umístěnou v jazyku, obočí, bradě a jiných partiích se člověk automaticky nestává osobností,
  • a dokonce ani tetováním ne,
  • že každá dáma by se měla časem naučit objektivně zhodnotit své paže, nohy a věk a tomu přizpůsobit délku svých rukávů, sukní a nehtů,
  • a že pánové, kteří používají deodorant, vodu po holení, či dokonce parfém, by měli mít daňové úlevy, slevy v obchodech, vyhrazená parkovací místa a řád za zásluhy.

Když už hovoříme o fyzickém vzhledu – rozdavači letáků mě zpravidla vynechávají, a ani jehovistům nestojím za teplé duchovní slovo, zato když jsem se nedávno nachomýtla k jakési reklamní akci, jedna mladá a nadšená dívenka dokonce popoběhla, aby mě podarovala časopisem Dieta. S růžovými titulky navrchu a svatebním speciálem uvnitř. Bohužel jsem ho prolistovala. A tak jsem se seznámila se srdcervoucím příběhem jedné slečny, která měla v pětadvaceti velikost 40 (ó hrůzo!), ale nyní, kdy zhubla do velikosti 36, vede konečně skutečný a plnohodnotný život. A já, naivka, jsem si donedávna myslela, že třicet šestka je číslo pro děti a děvčata s poruchou příjmu potravy, a čtyřicítka je šťastné číslo sympatických, krásných, brilantních a talentovaných žen lehce před třicítkou. No nic. A aby toho nebylo málo, o pár dní později jsem se z jednoho naprosto seriózního a veskrze odborného periodika dozvěděla, že umělec lomeno designér je na šestém (!) místě žebříčku povolání, které jsou nejvíce ohroženy obezitou. Pod zdrcujícím dojmem z této zprávy jsem začala horečně cvičit prsty na klávesnici a počítat BMI. Nejdříve mi vyšlo číslo trojmístné, potom čtyřmístné, pak jsem přeinstalovala browser a přešla ze sojových na cereální sladkosti, což mělo za následek, že se má standardní protivnost málem kvalifikovala na olympiádu a začala jsem nosit ke všem kalhotám pásky.

Jak už jsem informovala minule, ve farnosti na okraji světa došlo k zásadním personálním změnám, a proto jsem nucena přepracovat názvosloví, aby mí čtenáři napříště neměli zmatek v tom, koho že to vlastně pomlouvám. Farní vikář č. 1 žel odešel, a namísto něj nastoupil Ten, který býval salesiánem (možná, že mám indiánské předky), farní vikář č. 2 zůstal farním vikářem i číslem, farnímu vikáři č. 3 – bývalému vyššímu řeholnímu představenému a nyní převorovi – budeme napříště říkat Vyvolávač deště (označení „převor“ používat nechci, protože převorové v detektivkách a historických románech většinou nekončí nejlépe a já jsem pověrčivá), nového faráře jsem překřtila na Karamazova (protože je zrovna čtu a vizuálně mi připomíná herce, který hrál v roce ʼ58 Alexeje a protože chci vypadat chytře, proto) a bývalému faráři a nyní vyššímu řeholnímu představenému jsem udělila čestný titul Divočák.

Potěšilo mě, že jsem se po zveřejnění minulého příspěvku dočkala několika verbálních ocenění mé práce na zahradě. Pravdaže od čtenářů, kteří ji na vlastní oči neviděli, ale co na tom. Je mi proto potěšením vám oznámit, že jsem už dosáhla takového stupně dokonalosti, že dovedu jednou rukou ovládat hadici Anakondu a druhou plundrovat úrodu. A jednou se mi dokonce podařilo udělat duhu, a tak jsem poprvé v životě viděla místo, kde končí. Ovšem po dvou hodinách kopání, několika tunách vytěžené zeminy a jednom vodovodním potrubí (ve kterém mimochodem nebylo nic než voda) jsem honbu za pokladem odpískala. Chce to ještě trénink.

S vlnou veder přišly bouře a nejen ty dokonalé. Já se bouřek bojím. Dvacet let jsem při nich zalézala pod psací stůl, nyní už jsem ale dospělá a inteligentní, a tak lezu do skříně. A v posledních dnech nejen přívalově prší, ale i krupobije, a jsou to kroupy velikosti hrášku a ve večerních zprávách velikosti vejce. Při bouřkách pak jsou „desetitisíce blesků“ bez hromů, což mě mate při nervózních výpočtech, jak je bouřka daleko, a konečná tramvají bývá ráno pravidelně pod vodou, což jsem zařadila do hitparády důvodů, proč není v mých silách dorazit do práce včas na první příčku.

A ještě last but not least: Náčelník Dunivý Hrom přičiněním jedné osoby objevil můj blog a početl si… tímto ho co nejuctivěji zdravím a zároveň slavnostně prohlašuji, že všechny postavy jsou smyšlené, jakákoliv podobnost s osobami žijícími i zemřelými je čistě náhodná, a že brzo někoho uškrtím.

 —-

čerešničky

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Kategorie

%d bloggers like this: