Posláno autorem: Vesper | 7.6.2012

Jsou dny a úplňky

Jaro nabralo rychlé obrátky a pak nastalo období sucha. A to nejen v přírodě, ale i u mě. S vypětím všech sil jsem dotáhla do konce propagaci dvou velkých akcí, a mé tvůrčí schopnosti plynule přešly do režimu offline. Náčelník Dunivý Hrom odjel na exkurzi k domorodým žabožroutům a já se zavřela doma, abych dospala minulé týdny, nalezla ztracená kila a duševní rovnováhu a očekávala návrat inspirace. V mezičase jsem bloumala, uklízela, vařila, přednášela a stihla přežvýkat několik knih, ožvýkat sadu tužek a zpracovat polovinu filmografie Yula Brynnera. Jenže déšť a inspirace nikde.

S jarem přišel i upgrade mých povinností vůči zahradě. Abyste si nemysleli, mám ji ráda –  moc ráda. Moc ráda na ní trávím čas čtením, psaním, malováním, zevlováním, poflakováním, zíráním, zíváním, focením, sněním a spaním, ale k smrti nerada se o ni starám. Moje starost sice spočívá jen v občasném zalévání – ostatní obstarávají bližní, postrádající fobii z hlíny, špíny a domácích prací – ale i tak mě to vyčerpává. Navíc si náš kocour Saul zvykl chodit se dívat na moje akrobatické sestavy s konvemi jako na večerní představení, a pohodlně rozložen na schodech dává mhouřením očí a šviháním ocasem najevo nespokojenost s výkonem hlavní protagonistky. Jednou jsem po něm mrskla filtr od konve, což mělo za následek, že si s sebou začal vodit kočičího kamaráda Sultána a filtr mi schoval do maliní, kde bydlí zlý slepýš ostrovid, kterého se bojím víc než tetanu, daňového přiznání a zpovědi, a tudíž jsem nucena od té doby zalévat naše hektary dětskou konvičkou o objemu 300 ml (zato s filtrem), anebo zahradní hadicí, které přezdíváme Anakonda. Jestli ale brzy nezaprší, budu nucena konvičku odložit a přistoupit k jedné ze tří krajních metod na přivolání srážek – indiánskému dešťovému tanci, návštěvě kadeřníka nebo mytí oken.

Krátce poté, co jsem se rozhodla odstranit část vnitřního opevnění a zaujmout k místní věřící obci shovívavý postoj, se mi podařilo vyvolat mnohanásobné pozdvižené obočí a několikeré důrazné zafunění tím, že jsem na nedělní mši dorazila v tričku s Dr. Housem (mým duchovním vůdcem, jak s oblibou říkávám ve společnosti fundamentalistů). A podotýkám, že to nebylo tričko s heslem „EVERYBODY LIES“ ani se statistikou „HOUSE VS. GOD“. Nechápu to. Například Bílý Masaj dochází do téhož kostela s věncem okolo krku a kroužkem v nose, Velký Polda zakonzervovaný v černé kůži a Princ Drsoň okovaný na všech končetinách – a nikdo ze společenství svatých (ty sádrové nevyjímaje) ani nepomyslí na to, aby hrnul brvou. A přitom jsem to já, Vesper, kdo má blog a nebojí se ho použít.

Když už jsme zabrousili do kostelních lavic – jsem přesvědčeným zastáncem toho, že na některé liturgické experimenty by měla pamatovat příští novela trestního zákoníku. Jedné poklidné slunné neděle měl mši farní vikář č. 2, který na pohled připomíná roztomilého medvídka a při mši se chová jako nevypočitatelný tatínek onoho roztomilého medvídka. Je prostě zcela neschopen odolat svým okamžitým nápadům, inspiracím a hnutím mysli. Blýskat na malér se začalo už při kázání, kdy nám nejprve sdělil, že je třeba nechat si „profouknout cévy nebo jak se tomu potrubí v nás říká“, což přítomné doktory medicíny dojalo téměř k slzám. Poté se rozhodl probrat podřimující houf ministrantů a obrátil se na ně se záludnou otázkou, zda má církev budoucnost. Myslím, že si nyní bude hodně dlouho pamatovat, že podobné dotazy se nemají klást dětem, které ještě nepochopily pojem společenská konvence. Před Otčenášem pak přítomným bujaře oznámil, že místo tradičního podávání rukou a uhýbání očima „uděláme kolečko a budeme všichni spojeni“. Báječný nápad. Měl jen jednu drobnou vadu a kolečko jednu drobnou trhlinu: mě. Postrádám zkrátka schopnost se ve vteřině přizpůsobit šíleným impulsům někoho jiného (navíc před desátou ráno) a mimoto nejsem ochotna dát svou ruku každému, kdo o ni požádá. Jsem už taková.

Tenhle článek už píšu tak dlouho, že mezitím došlo ke změně klimatu. Prší, prší, jen se leje, prší, prší, jen se leje.*

Jsou dny – a úplňky. A ten poslední stál zato. Den poté jsem přišla do práce s pevným, takřka betonovým rozhodnutím, začít konečně pracovat na zakázce, která už hořela tak dlouho, že div nelehla popelem. Cestou jsem potkala černou kočku, která mi dala přednost, a dva kontaktní psy, kteří mě téměř adoptovali, a obojí jsem považovala za dobré znamení. Nebylo. Náčelník Dunivý Hrom místo aby se na dovolené povyrazil, se tam pouze vyrazil, a my tak zjistili, že vrtochy francouzských aerolinek a dermatitida zaujímají na žebříčku hlavních příčin nedorozumění mezi zaměstnanci a nadřízenými vysoké příčky. Mimoto šel celý den kvůli ostře sledovanému procesu Lid vs. David Rath pomalu internet. Odpoledne mě přepadly výčitky svědomí kvůli mému kritickému přístupu k farnosti na okraji světa, když mi kamarádka mezi řečí sdělila, že v její farnosti namísto faráře káže Leo, a Leo je plyšový tučňák. Cestou domů jsem zjistila, že vedle Hotelu duchů vyrostl taneční parket s dřevěnou bránou, ozdobenou bukolickými obrázky a nápisem Grand restaurant. První ples příšer se v podniku pana Septima koná přespříští sobotu. Ke sklonku dne pak ještě volal jistý telefonní omyl a přál si věštbu z karet. Ujistila jsem ho, že neumím ani Černého Petra, natož černou magii, ale myslím, že mi nevěřil. Den jako korálek.

* Cimrmanův absolutní rým

—-

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Kategorie

%d bloggers like this: