Posláno autorem: Vesper | 4.6.2012

Le Havre

„Zázraky se dějí.“

Komedie/Drama

Finsko/Francie/Německo 2011

Režie: Aki Kaurismäki

Hrají: André Wilms, Jean-Pierre Darroussin, Kati Outinen, Blondin Miguel, Elina Salo, Evelyne Didi, Pierre Étaix, Jean-Pierre Léaud, Laïka, Ilkka Koivula

Marcel Marx, starý čistič bot, žije skromně, ale spokojeně s milovanou manželkou Arletty v chudé čtvrti na okraji Le Havru. Jednoho dne se setká s třináctiletým Idrissou, uprchlíkem, který místo v Londýně skončil ve francouzském přístavu. Marcel neváhá a s pomocí svých přátel je odhodlán překonat každou překážku, aby chlapci pomohl uniknout policii a následné deportaci a dostat se do Anglie k matce.

Proč o příběhu, ve kterém jsou na sebe lidé hodní a pomáhají si, hovoříme jako o pohádce?

Le Havre je posmutnělou pohádkou i hřejivým humanistickým podobenstvím. Dojemný, laskavý a vizuálně překrásný příběh s jemným ironickým humorem, nenásilným sociálním poselstvím, promyšlenou symbolikou, precizní francouzštinou, psím protagonistou, uvedeným v titulcích (Laïka) a retro kulisami ze starých snímků země galského kohouta. Viděla jsem za svůj život stovky filmů, a tento považuji za jeden z nejkrásnějších vůbec.

Nepamatuji si, že by mě některý film dojímal už od titulků. Snad jen Dva muži ve městě, ale to je dané tím, že obsah dobře znám, a už na začátku vím, co přijde. Také si nevzpomínám, že bych o problematice imigrantů slyšela jinak než v kontextu afrických přistěhovalců do Itálie nebo odlivu nepřizpůsobivých z Čech do anglofonních zemí. Le Havre se nepokouší řešit politické otázky, ani nenutí diváka definovat vlastní názor na tento problém. Koneckonců ani Marcel, ústřední postava tohoto lyrického příběhu, žádný konkrétní názor na přistěhovalce nemá. Občas si o nich přečte titulek v novinách, které si jeho zákazníci čtou, zatímco on jim leští boty, občas zaslechne z televize zprávu o represích, ale jeho života se to nijak netýká. Až když se jednou usadí na schodech v přístavišti, aby snědl svůj chudý oběd, uvidí ve vodě mladého chlapce. Idrissa je sám, hladový a na útěku a Marcel se nerozmýšlí ani chvíli a rozhodne se mu pomoci. Nefilozofuje, nezvažuje možné důsledky, neváhá. Jedná.

Postava Marcela je prototypem obyčejného člověka, bez jakkoli pejorativního zabarvení toho slova. O jeho bohémské minulosti se dozvíme jen prostřednictvím několika narážek, on sám se ale soustředí pouze na přítomnost. Pro chronicky nespokojeného českého člověka má Marcel jistou auru neskutečna jen tím, že je očividně vyrovnaný s kvalitou svého života, se stářím, chudobou i ponižujícím zaměstnáním, a že je šťasten ve svém skromném domečku, se svou fenkou Laïkou (kterou pozdraví, když přijde domů :) i se svou neatraktivní, zato oddanou a pečující ženou Arletty. Nedělá mu vrásky, že musí obracet každý cent, že sousedním obchodníčkům dluží za základní potraviny a že musí obědvat omeletu z jednoho vejce a malou sklenku červeného, zatímco jiní do sebe lijí Domaine de Courbissac, ročník 2005. Starosti mu nastanou až ve chvíli, kdy je Arletty hospitalizována s „extrémně nezhoubným“ nádorem, on ve svém domě ukryje ilegálního imigranta a policie mu začne šlapat na paty. Ani v této situaci ale nezaváhá. Marcel je zkrátka člověk, který instinktivně dělá správné věci. Kdybych nevěděla, že takoví lidé skutečně existují, asi bych se nyní rozepsala o filmařské fikci a utopii – ale já to vím. Jedním takovým člověkem je můj dědeček.

Marcelův malý svět se ve chvíli krize semkne kolem ohroženého chlapce i jeho ochránce. Stárnoucí lidé, kteří nemají v životě mnoho radostí a jejichž životy jsou z vnějšího pohledu rutinní, omšelé a bezobsažné, projeví příkladnou solidaritu s jedincem, kterého ohrožuje státní aparát. O politice se tu nehovoří, ale pointa je jasná: sebeobětování, sounáležitost a přátelství jsou většími a trvalejšími hodnotami než poslušnost zákonů a vládní moci.

Le Havre není dokumentární sondou do sociálních problémů společnosti. V některých recenzích mu byla vytýkána „přestylizovanost“, „až nelidská lidskost“ (to existuje?) nebo „přílišný pozitivismus“. Ano, pro diváka zvyklého na snímky o mladých, krásných a silných jedincích může být jednoduchý příběh stárnoucích lidí nestravitelným, idea intenzivní sousedské soudržnosti nereálná, a nesobeckost a věrná láska jen prázdnými pojmy. Takovým lidem není Le Havre určen a možná jim ani není pomoci.

Je zkrátka třeba hned s úvodními titulky rezignovat na své politické názory, zatrpklost a zklamání ze současné společnosti a jejího vývoje, i na vlastní představy o tomto filmu, a bez předsudků přistoupit na Kaurismäkiho hru. Pak si teprve divák může vychutnat střídmě dávkovaný černý humor (extrémně sympatický hrdina se jmenuje Marx, komisař, občas stižený selektivní zrakovou vadou je příjmením Monet), přenádhernou vizuální stránku (především barevné kontrasty azurové, žluté a červené), nostalgické připomínky staré francouzské školy (komisař má baloňák a klobouk!), jemnou paralelu s našimi zeměpisnými šířkami (postava Malého Boba jakoby z oka vypadla Václavu Neckářovi, který v současnosti zažívá podobný comeback), minimalistické a dokonale přirozené herectví všech protagonistů a něžně poetický závěr. Po takovém filmu má člověk najednou v duši pokoj, má chuť být na lidi kolem sebe hodný, má zase chuť žít.

Le Havre

Le Havre

Le Havre

—-

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Kategorie

%d bloggers like this: