Posláno autorem: Vesper | 2.6.2012

Marek Vácha: Probouzení

Nejsem velký čtenář tzv. duchovní literatury. Bývala jsem – měla jsem jisté období, kdy jsem četla antické i jiné filozofy, Tomáše Akvinského, sv. Augustina a další svaté i nesvaté autory. Dnes mi dělá potíže udržet pozornost i u beletrie, mám rozečteno deset knih najednou, a když se mi nedávno podařilo po půl roce jednu dočíst (byl to třistapadesátistránkový průvodce seriálem Dr. House od Iana Jackmana), měla jsem stejný pocit vítězství jako prvňáček, když v červnu otočí poslední stranu slabikáře.

Pod stromečkem jsem o posledních Vánocích mezi několika tlustospisy (na které dříve nebo později určitě také dojde – nejpozději v důchodu) našla i drobnou knížku s názvem Probouzení – spolu s budíkem a sudem kafe (mí blízcí mají svébytný smysl pro humor). A zatímco budík stojí na okně s vyndanými baterkami a po kafi se zaprášilo, Probouzení jsem od Vánoc přečetla už několikrát.

Marek Orko Vácha je sice vědec, vysokoškolský profesor, přednosta Ústavu etiky na 3. lékařské fakultě UK, cestovatel a římskokatolický kněz, ale (tato) jeho kniha není ani vědeckým pojednáním, ani odbornou statí, ani teologickým traktátem. Jsou to jeho zápisky, drobné črty a někdy jen krátký, útržkovitý proud asociací; některé texty jsou veselé a jiné vážnější a vyjadřují spíše atmosféru, chvění, ono španělské duende prožívaných událostí. A všechny texty spojuje velká úcta a láska k přírodě, lehká sebeironie, místy až bolestivá upřímnost k sobě samému, a intenzivně prožívaný vztah s Bohem.

Procházím mezi horskými štíty a u nohou mám zkameněliny dávných mořských organismů, těch, kteří byli a nejsou. Podobně jako já si představovali, že moře zde bude navěky a že vše, co se nahoře děje, jsou jen vlny na hladině, pod kterými jsou bezpečné stovky metrů klidné a silné vody, hádky, které jsou a odeznějí, vody, kterou nic nemůže zničit, vždyť silné jako smrt jsou propasti mořských vod, proudy řek je neuhasí a zátopy neodplaví. Všechno jsou jen bouře na hladině, utěšovali jsme se, a pod ní jsou kilometry chladné vody. Jenomže já nyní kráčím mezi zkamenělinami, kráčím po poušti a po horských štítech zalitých sluncem. A k čemu mi je, že se kolem mluví jazyky lidskými i andělskými? Všechna slova útěchy postrádají smysl, neboť potřebuji vodu, ne útěchu. A není útěchy, neboť oceán již není.

V několika textech autor velmi trefně a s laskavým, ale kousavým humorem popisuje některé aspekty kněžského života a života církve v naší zemi. Pro pochopení je ale třeba, aby čtenář měl nejen znalost, ale pokud možno i zkušenost s církví, a především nadhled nad nedostatky jejích členů, ty vedoucí nevyjímaje. Teprve s těmito předpoklady si lze kapitoly Katolicismus moravský a český, Slovní fotbal nebo Prchání ze svatebních hostin patřičně užít. Pro zasvěcené do problematiky extrémistického tradicionalismu je pak určeno zamyšlení Ultrakatolický server, bojovníkům proti okultním experimentům jemně sarkastická Bitva se zónami a bytostem z uměleckého vesmíru (a jejich přátelům) pak zábavné povídání Moji přátelé výtvarníci.

Jsou zde však i texty, v nichž se autor ponořuje hluboko do svého vlastního prožívání a citů. Asi nejsilnější částí knihy je zápisek nazvaný Burza na Staroměstském náměstí, volné seskupení vjemů a výjevů, odehrávajících se v útržcích před očima autora, který je sleduje s vnitřním odstupem i utrpením. Mozaika lidské povrchnosti, obrázky prchavé jako záblesky světel při jízdě rychlíkem, rutina všednosti i ohňostroj touhy naplnit lidský život čímkoli, co alespoň na chvíli dodá pocit štěstí.

Miluji vás všechny, ale je mi úzko z toho lidského karnevalu, z lidí v krabici. Je mi úzko z vyzývavých slečen a mladíků prázdných tváří, prázdných očí a jednoduchých úsměvů. Nechci po nikom nic, ani lásku, ani útěchu, ani podporu, ani hřejivé slovo, je mi zle z toho všeho soucitu a neovládané citovosti. Nevyžaduji, aby mi byl někdo oporou, aby se o mne staral a tázal se, zda nemám hlad. Na této planetě je šest miliard lidí, kteří to se mnou myslí dobře, ale já nechci po nikom nic. Celý ten hlučící dav je kdesi strašně hluboko pode mnou a je mi úzko. Usmívám se na vás na všechny, ale ne ze slabosti. Ráno, když jdu do práce, vidím, jak z šedivých baráků vylézá tanec maškar. Pane Ježíši Kriste, říkám si, co to bylo za lásku, zemřít za nás, lidi.

Jak kapitoly vtipné, tak ty duchovnějšího – nebo chcete-li – intimnějšího rázu, předkládají čtenáři mnohé podněty k zamyšlení. Například v krátkém textu Co když je současná mytologie nesprávná? autor na drobné denní příhodě poukazuje na ošidnost zajetých kolejí našeho uvažování, které si nepřipouští jiná vysvětlení než ta racionální, a vše nad tento rámec zařazuje v lepším případě do kategorie fantazie, v horším pod pojem bláznovství. Podobně je tomu i v hořkosladké Cestě do Narnie, poznámkách z návštěvy v kalábrijském městečku, kde se – alespoň z našeho skepticky povzneseného středoevropského pohledu – zastavil čas.

Okouzlení přírodou je hlavním tématem mnohých pasáží a červenou nití celé knihy. Je zjevné, že autor přírodu nebere jako přirozenou součást světa, ve kterém žije, jako pouhou kulisu, ale naopak, intenzivně si uvědomuje, že je její součástí, obdivuje se její kráse a stále se nechává uvádět v úžas její rozmanitostí a tajemstvím vzniku nového života z ničeho.

Jak to, ptám se, jak to, že se zde na Zemi nikdo ničemu nediví? Jak to, že šlapeme po hmotě naší planety tak neopatrně, tak sebevědomě, tak vševědoucně? Když probírám prsty hroudu hlíny, uvědomuji si, že držím v ruce svatý předmět, vždyť toto jsem já, z něčeho takového jsem kdysi vznikl a v něco takového se moje tělo jednou promění. Tato hrst hlíny má v sobě neuvěřitelnou moc, může z ní vyrašit život a v nových a nových vlnách může prýštit a kvést do nových a nových forem organismů.

Probouzení není kniha pro každého a není to ani kniha, která by se měla přečíst „na posezení“, jakkoli k tomu její drobný formát a počet stran vybízí. Čte se jedním dechem, to ano, ale je dobré mezi jednotlivými kapitolami alespoň na chvíli dech zadržet, odvážit se nahlédnout za dveře své duše a podívat se na svět jinýma očima.

Po ulici chodí ten známý mých přátel, a několik kroků za ním kráčím já, já sám, s rukama v kapsách a trochu ironicky se pozoruji. Sleduji toho člověka, který žehná a káže, káže a žehná a žehná a já kráčím vedle něj a malinko se usmívám…

—-

Marek Vácha: Probouzení
Nakladatel: Cesta (ČR)

Formát: 130 stran
Rok vydání: 2009

Reklamy

Responses

  1. Pokud váháte co bude po smrti, nebude nic, neprobudíte se v jiné dimensi vědomí. Ale naděje je krásná …

    • Váhám, samozřejmě. Osobně by mi nevadilo jen spát (snad bych v polovině věčnosti dohnala spánkový deficit ze života :), ale nějak se mi nechce věřit, že by mí blízcí, co už umřeli, jen tak zmizeli. :/


Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Kategorie

%d bloggers like this: