Posláno autorem: Vesper | 10.4.2012

Já na tom dělám

Dvě věci doslova a do písmene nesnáším. Uzené a předsevzetí. Uzeného masa se štítím – a pokud ho pozřu (což se mimochodem nedávno stalo), je to největší důkaz lásky, jakého jsem schopna, – a předsevzetí je jeden z mála druhů duchovního masochismu, který jsem dosud nevyzkoušela a který mě nikdy nelákal. Vědomí nesplněného úkolu totiž v mém organismu implikuje vznik depresivního stavu, a proto jsem vždy předsevzetí pokrytě i nepokrytě odmítala. Leč, dis aliter visum.*

Neměla jsem v úmyslu psát další článek o dalších Velikonocích na okraji světa. Měla jsem za to, že bledulky v kelímcích od jogurtů, co stojí na plotech a stojí pět korun za kus a adventní věnce, co místní přetvořili ve velikonoční věnce (wtf?!), aniž se změnilo jejich umístění, nestojí za článek. Navíc, co se místních církevních obřadů týká, loni bylo všechno poprvé, a letos jsem si proto myslela, že Velikonoce absolvuji již jako ostřílený osadník, kterého nic nepřekvapí. Nevzala jsem ovšem v úvahu okolnost, že náležím do farnosti na okraji světa, a že víc než kostelnímu matadoru se podobám kostelní myši.

Ale zpět k předsevzetím. Nikdy jsem neměla ambici, vytyčovat si sebevědomé cíle jako „budu milá na lidi“, „budu dávat do kostelní kasičky“ nebo „budu sypat ptáčkům“. Umím být milá, pozorná a vtipná ve společnosti lidí, které mám ráda, od přirozenosti jsem ale hyperkritická mrcha a nedovedu dostojevsky milovat celé lidstvo. Do kostelní kasičky nedávám nic, protože v našem kostele žádnou nemáme, a co se ptactva týče – pokud to opeřencům v zimě klouže, ať se obrátí na městský úřad a ten už jim zasolí.

Na Květnou mši jsem dorazila pozdě, bohužel ale ne tak pozdě, abych se vyhnula průvodu s ratolestmi, haluzemi, větvemi a pozdviženými obočími („ti mladí se prostě nenaučí chodit zavčas!“). Celebroval a kázal farář, a to „plamenně“ – jak nás na konci upozornil. O čem mluvil, jsem nezachytila, jen když vykládal cosi o tom, jak jsme se „celý půst snažili“, jsem si zmateně uvědomila, že jsem zase prospala jedno liturgické období. Ale přesto mi něco utkvělo, a to útržek věty, který zněl: „to, že jsme to ještě nikdy nezkusili, není argument, proč to nezkusit“. Jako většina žen mám alarmující schopnost zaměřit se na detaily namísto celku. A mimoto trpím pštrosím přesvědčením, že když já vidím dění u oltáře očima impresionisty, musí mě tak nutně vidět i ostatní. Teprve když jsem zachytila pohoršený pohled jedné místní světice zrovna ve chvíli, kdy jsem se soustředěně šklebila na skvrnu s farářovým hlasem (nelíbilo se mi, že se časy obřadů Svatého týdne překrývají s mým pracovním i spánkovým režimem), uvědomila jsem si omyl své mysli i hříšnost svého počínání a zbývající (dvě) minuty bohoslužby jsem strávila ve zbožném usebrání, během kterého jsem definovala své první předsevzetí: nezesměšníš bližního svého. (Zvláště svěceného.)

Na Velký pátek vedl obřady vyšší řeholní představený. V jeho případě mi úcta k duchovnímu stavu nedělá problém, neboť je dvakrát větší než já. Liturgie byla velmi tíživá, atmosféra utrpěla až na samém konci, kdy na závěrečné „amen“ jedno z místních dětí zareagovalo hlasitým výkřikem „Amen – a jdem!“ a začalo vléct svého staršího sourozence k východu. Můžete mi věřit – tak rychlou evakuaci osazenstva presbytáře jsem v životě neviděla. Smát se při velkopátečních obřadech je prostě nevhodné… Mé druhé předsevzetí tedy zní: děti budeš vážněji brát. (Vědí, co je důležité.)

Na sobotní vigilii se mi nechtělo. Nakonec jsem se ale odhodlala, sbalila svíčku, paralyzér a rtěnku a šla. A záhy jsem pochopila, že to bylo dobře. Oheň jsem loni prošvihla a letos stál zato. Na okraji světa se právě proháněl divoký orkán Sv. Jan Křtitel de la Salle a táborák byl zpočátku vysoký jako farní vikář, pak jako farář, pak jako vyšší řeholní představený, pak jako střecha fary, a pak jsme šli do kostela. Slavnostní provolání „světlo Kristovo!“ přehlušilo farářovo zuřivé škrtání zapalovačem za účelem resuscitace paškálu, a vigilie začala se vší parádou. Sbor byl ve formě, ale varhaník ne, a tak se radostné Gloria spontánně zvrhlo v divošský rytmus, kněžiště bylo plné lilií a pár přítomných, co urvalo nejlepší místa, upadlo do transu, a před přijímáním dorazil podezřelý špindíra, což mě přimělo zrevidovat obsah kapes, Velkého Poldu šlehnout po špindírovi zlým okem, a špindíru kvapně opustit kostel. Vydařilo se to. A co víc, několik lidí, které já neznám, ale oni mě už asi ano, se na mě usmálo, a kdosi mi dokonce nabídl svou svíčku, což mě dojalo a pomohlo mi definovat další předsevzetí, které zní: nebudeš farníky podezřívat, že koušou. (Někteří už nemají zuby.)

Znáte ten typ spánku, kdy dlouho nemůžete usnout, a pak je najednou ráno, a vy máte pocit, že jste oka nezamhouřili? Tak takhle začala moje velikonoční neděle. Ve farnosti na okraji světa byla až desátá, a to přes odpor necity faráře a pro tvrdý nátlak farní rady (jak mi donesly tam-tamy), a já se na ni dovlekla se smrtí v očích i na jazyku, přesvědčená, že zalomím vestoje i vkleče, nehledě na papeže. Ale nestalo se tak. Kostel byl narvaný, že by jablko sice propadlo, ale meloun už by měl problém, a mše byla to tak krásná, že mě dokonce přešla chuť na sarkasmus. A větší pochvalu neznám.

Poslední předsevzetí se týká veskrze světské záležitosti, ale tím není méně důležité: Už nikdy nedám svému velikonočnímu beránkovi jméno. (Není pak poživatelný. :)

(beránek Pontus)

Pontus

—-

* Bohové rozhodli jinak. (Vergilius: Aeneas)

Reklamy

Responses

  1. Na fotce je tuleň…ne?

  2. Náš beránek je pravidelně Bohumil a přesto již není …

    • Bohoušek! :) No z Pontuse už taky zbývá jen hlavička… :(


Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Kategorie

%d bloggers like this: