Posláno autorem: Vesper | 12.3.2012

Perfect Sense

Nejprve ochromeni zármutkem… a pak žádný čich.

Drama/Romantický/Sci-fi

Velká Británie/Švédsko/Dánsko/Irsko 2011

Režie: David Mackenzie

Hudba: Max Richter

Hrají: Eva Green, Ewan McGregor, Connie Nielsen, Ewen Bremner, Stephen Dillane, Denis Lawson, Richard Mack

Michael a Susan se hledali, až se našli. Zatímco poznávají jeden druhého a jejich láska roste, světem se šíří podivná epidemie: lidé postupně ztrácejí jeden smysl po druhém. 

Filmům o epidemiích se vyhýbám, jak se dá. Probouzejí ve mně mé horší, hypochondrické já. U Perfect Sense jsem ale udělala výjimku. Především kvůli Evě Green, nenapodobitelné Vesper Lynd z Casina Royale, a také proto, že nejde o klasický příběh „sedm statečných bojuje proti smrtící epidemii, pár jich natáhne bačkory, ale dobrý konec vše napraví (nebo taky ne)“.

Jistě, Susan je – jak už to v těchto filmech bývá dobrým zvykem – epidemioložka, ale stejně tak by mohla být prodavačkou v trafice, instalatérkou nebo třeba grafičkou. :) Na zápletce by se mnoho nezměnilo. Susan se totiž nestíhá příliš zabývat hledáním příčiny epidemie nebo zázračného léku. Je nakažená jako všichni ostatní, a bezmocně přihlíží, co neznámá nemoc dělá s ní i s celým světem. A jako správná žena neřeší, co vyřešit nemůže, a řeší, co se dá: snaží se vyrovnat se svým nedobrovolným single stavem a neplodností za pomoci své sestry, vlastnící jednoho skvělého manžela a dvě skvělé děti. Pan Božský ovšem není daleko, dokonce je přímo pod jejím oknem. Je to Michael, šéfkuchař restaurace sousedící s domem, kde Susan bydlí.

Nejdřív hrůza… a poté okamžik obrovského hladu. A takto smysl chuti mizí z našeho světa. Zatímco Susan a Michael poznávají jeden druhého, nemoc si postupně vybírá další splátku daně: po čichu ztrácí lidstvo chuť. Předtím ale nemocné postihne záchvat neovladatelného hladu. Záběry na lidi, kteří si ve všech koutech světa cpou do úst vše, co jim přijde pod ruku, je jen pro silné žaludky.

Při ztrátě sluchu, kterému předchází vražedná zuřivost, jsem ztratila víru v happyend. Oba hrdinové sice naději ztratili už mnohem dříve, apatii ale nepodléhají. Michael vší silou drží v chodu svou restauraci – lidstvo se ani po ztrátě tří smyslů nehodlá spokojit s „tukem a moukou“ – a Susan, ač hluchá, bez čichu i chuti, stále řeší Michaela. Pud sebezáchovy a ženská schopnost obírat se vztahovými problémy patří k nejsilnějším pudům lidských bytostí. Epidemie ale nezná slitování.

V závěru jsem kromě mrazení po celém těle a pocítila i úlevu, že tvůrci odolali pokušení, a nepokazili jej žádnou banální moralitou nebo vizuálním klišé. Moralitu zde vlastně nenajdete ani jednu, kromě té, kterou si z filmu sami odnesete, pokud si jej pustíte k tělu, a vizuální stránka je jedním slovem úžasná. Barvy i jejich saturace jsou voleny s rozmyslem, stejně jako kulisy i jednotlivé záběry kamery. V záběrech na lidi, postižené dalším stádiem choroby, máte najednou dojem, že sledujete večerní zpravodajství komerční televize, v následující scéně se ale vrátíte zpět do pokoje se Susan a Michaelem, a jste opět doma, kde sice není všechno, jak má být, ale jste tu vy – i oni. Ocenila jsem i jediný vtipný moment celého příběhu, tragikomickou scénu, kdy Susan a Michael po ztrátě chuti z legrace zkoušejí jíst mýdlo a pěnu na holení. To byl jediný okamžik, kdy jsem se skoro zasmála. Do pláče mi naopak bylo při scéně, kdy již hluchý Michael volá mobilem Susan, která před ním utekla, když se dostal do stádia zuřivosti, v naději, že u ní nemoc ještě nepostoupila, a že ho ještě uslyší…

Ewan McGregor se mi kdysi líbil ve Star Wars, o svých hereckých schopnostech přesvědčil až v Moulin Rouge, a v Perfect sense mi nevadil. Eva je krásná a přesvědčivá v tomto filmu i ve všech ostatních. Vedlejší role jsou spíš statické než malé, tváře těchto postav si nedokážete zapamatovat o nic víc než tváře lidí, kteří s vámi jedou autobusem. A je to nejspíš záměr. Pak si totiž divák ještě intenzivněji dokáže uvědomit, že nezáleží na okolnostech, na nemocech, na tom, jestli se okolní svět hroutí. Záleží na těch, kteří jsou nám blízcí, kteří nás mají rádi, a které máme rádi my, a záleží na tom, abychom si byli nablízku a drželi jeden druhého. Ať už se stane cokoli. Jsou prostě důležitější věci než „tuk a mouka“, a jediný skutečně perfect sense má člověk pro lásku.

Nyní je tma. Ale jeden cítí dech toho druhého. A ví všechno, co potřebují vědět. Políbí se a cítí slzy toho druhého na tvářích. A jestli zůstal někdo, kdo by je mohl vidět, tak vypadají jako normální milenci, laskající si navzájem tváře. Těla blízko u sebe. Zavřené oči. Nevnímajíc svět okolo. Protože tak jde život dál…

—-

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Kategorie

%d bloggers like this: