Posláno autorem: Vesper | 27.2.2012

Zápisek z okraje Říma

„Jestli začnou zpívat, naučím je Ježčí píseň,“ pravila má něžná sestra krvelačně při pohledu na kolegu, který na letiště dorazil s usárnou, ešusem a dobře vyuzenou kytarou. Naše služební dovolená v Římě právě začala.

Abyste rozuměli, část podniku, ve kterém (dosud) pracuji, vyrazila na služební cestu, a Náčelník Dunivý Hrom vzhledem k tomu, že mě nečekaná nálož pracovních úkolů v minulých týdnech málem zabila, ve své nekonečné dobrotě svolil s mou účastí na služební cestě bez účasti na jejích bodech programu. Povolen byl i jeden rodinný příslušník s kritériem „krevní pouto či oddací list“, a tak jsem řekla, OK, moje sestra, a jely jsme.

S Elischkou jsme se už nacestovaly opravdu hodně a v Římě jsme strávily část dětství – nikoli převážnou, ale zato podstatnou. Přesto byla ale cesta s mými kolegy v lecčem jiná.

Let do Říma proběhl bez vážnějších komplikací, přistáli jsme na správném letišti ve správném městě a ve správný den. Problém nastal až při ubytování v hotelu (****). Pokud jste nikdy necestovali s českou výpravou do zahraničí, nevíte, o čem je život. Než si recepční stačili opsat čísla pasů a rozdělit nám pokoje, bylo dílo zkázy na poli mezinárodní diplomacie téměř dokonáno. Několik kolegů se usadilo na brokátové pohovky a pohodlně si opřelo pohorky o opěradla, jiní si udělali pohodlí na mramorových konferenčních stolcích. Jeden se umělecky naaranžoval mezi zrcadlo a vázu s kalami a jal se zkoumat, který z jeho několika profilů je aristokratičtější. Jiný odložil nejen ruksak a bagančata, ale i kabát, čímž poskytl nažehlenému a navoněnému personálu jedinečnou možnost pokochat se exkluzivním párečkem zpuchřelých kšand. Další všem rozverně oznámil, že jeho žádné nesnáze nerozhodí, „neboť se narodil v rytmu valčíku“. Věřte mi, tváří v tvář takové situaci vám pak ponožky v sandálech začnou připadat jako zcela bezvýznamná, a dokonce až roztomilá vada charakteru.

Jak vidno, sestava mých spolupracovníků je poměrně pestrá, čítá jedince všech druhů, barev a pohlaví, a na stupnici normality, snesitelnosti a IQ kolísá od extrému k extrému. Nejhůře stravitelná však pro Elischku byla jejich absence způsobů. Jakýchkoli. Až na zářné výjimky (Náčelník a pár dalších) se v našem teamu nenajde jedinec, který by vám podržel dveře, nebo dokonce pomohl se zavazadlem. Pro mou krásnou sestru, která je zvyklá, že ráčí-li upustiti kapesníček, seběhnou se gentlemani ze tří sousedních čtvrtí a čtyř světových stran, to pochopitelně bylo trochu rozčarováním. Přestože jsem se jí pokoušela vysvětlit, že mí kolegové jsou vířiví adventisté sedmého dne*, a protože musí každou neděli místo odpočinku vířit, jsou zbytek týdne nesnesitelní – stejně jim říkala neandrtálci.

Hotel byl překrásný, obávám se však, jsme s Elischkou a Náčelníkem byli asi jediní, kdo pobyt v něm dovedl náležitě docenit. Minibar jsme například dokázaly objevit během deseti vteřin po příchodu do pokoje a plně jeho nabídky využít, zatímco většina ostatních vzala zavděk lahvičkou šampónu. A zkusili jste už někdy vysvětlit padesátihlavému hladovějícímu davu, že „snídaně od 7 do 11“ neznamená „budeme tam za pět sedm, budeme si šlapat po hlavách, hlavně aby na nás zbylo“? Já ne. Na snídani jsme chodily po deváté, kdy už v salonku, vyhrazeném pro la prima colazione, nebyla ani noha, zato tam byla spousta jídla a personál už se jakžtakž stihl vzpamatovat z předchozí invaze barbarů. Obsluhoval nás mandarín s mandlovýma očima a copem, sahajícím až do pasu.

V Římě jsme se neúčastnily maratonu po památkách ani žádných společných a společenských meetingů, věnovaly jsme se především studiu jarních kolekcí v Čechách cenově nedostupných značek a doplňování domácích zásob parmezánu, kafe, extra extra oleje, kafe, koření, kafe, sušených hub a kafe. Je fakt, že ono se úplně jinak nakupuje, když jsou na vás prodavači příjemní, dívají se vám do očí, a když se usmějí, je to úsměv pro vás.

Chvíli nám trvalo, než jsme se přeladily na italskou náturu, zvyky a řeč. Myslím tak dvě hodiny. Pak jsme se přestaly zastavovat u přechodů, hovořit tlumeně a chovat se nenápadně. A co se domluvy týče – spoléhat se při pobytu v Itálii na znalosti, nabyté v letadle, ve střední obecné nebo při státnicích, nemá smysl. Pokud nedovedete italsky říct „mohl byste nám prosím vyndat toho malého bílého tuleně z výlohy“, nemáte v Římě co pohledávat.

Když jsme se zrovna nezabývaly průzkumem trhu, věnovaly jsme se pečlivé analýze pokroku, jaký za naší nepřítomnosti udělala římská gastronomie a pohostinství. Výsledek byl více než uspokojivý, leč připouštím, že v následujících letech bude třeba tuto oblast pravidelněji sledovat. Ve chvíli, kdy vás totiž překvapí, že buvolí mozzarella na vašem talíři je velká jako buvol, tagliatelle jsou v jídelním lístku napsané gramaticky správně a s majitelem musíte smlouvat, aby vám k jídlu dal jen půl litru vína (protože na litr před polednem už nejste zvyklí), zřejmě jste nebyli v Itálii už příliš dlouho.

Na nedělní mši jsme se vypravily do místní farnosti. Kostel přes ulici a bohoslužby od 10.00 a 11.00 byly argumentem, před kterým neměla jiná farnost – papežova nevyjímaje – šanci. Opět nás okouzlila dynamika italského náboženského slavení, a nově i místní kostelník, který s výrazem vrchního dozorce obcházel svůj revír, a ve chvíli, kdy kazatel překročil povolený časový limit, začal výhružně chrastit svazkem klíčů.

Návrat do vlasti byl náročný pro psychický otřes, že opouštíme milovaný Řím, i vzhledem k poněkud dramatičtějšímu letu. Při odbavení mi ostraha prohmatala krční uzliny, zatímco sestra se samaritánsky pokoušela dodat slabším povahám odvahu rýmovanými instrukcemi typu: dle severoatlantické normy vyžehlit uniformy. Fez? Raději bez – spolu s knírkem může značit, že chceš s explozemi začít, že chceš Prahu, město míru, vyhodit až do vesmíru…**

Když jsme nastoupili do letadla, rozšafný kapitán Z. H. Johnson jr. nás vesele ujistil, že „sice máme trochu technické potíže a zřejmě zažijeme nějaké ty turbulence, protože vidět není na krok, ale věří, že si let užijeme“. Užily. Seděly jsme za Náčelníkem, který z principu odmítá v letadle jiné místo než u nouzového východu, a já strávila let studiem návodu k jeho obsluze, zatímco Elischka za stejnou dobu stihla strávit těstovinový salát, rohlík se sýrem, zákusek, bonbóny a půl litru coca-coly. V Praze jsme nakonec přistáli – sice na tři přískoky à la Rampa McKvák – ale přistáli. Tak co si víc přát?

Na okraji světa se za dobu mé nepřítomnosti nic zvláštního nestalo ani nic podstatného nezměnilo. V neděli byl kostel narvaný a vymrzlý a farář hned na úvod pravil: „když jste mě uviděli, jistě jste se lekli, že bude dlouhá mše“, zle se uchechtl a zatikal okem. My, které stále ještě uprostřed noci budí ze snu vzpomínka na jeho poslední promluvovou kreaci – děsivou interaktivní pohádku Holčička a sbíječka, jsme si upřímně oddechli, když se tentokrát kázání ujal jáhen, který se teologií dlouho nezdržoval, a zvěstoval nám velikou radost, totiž že jeho nejmladší dcerka začala projevovat zájem o pivo, a je tudíž zaručeně pravá (tedy že je jeho). V souvislosti s tím jsem si uvědomila, že jsem se životu v místní farnosti nepozorovaně přizpůsobila natolik, že mi stádo dětí při bohoslužbě nepřekáží, a dokonce dokážu klopýtnuvší mrně zachytit bez ztráty kabelky či rovnováhy. Zbývá se tedy jen vyrovnat se zbývajícími rušivými elementy, jimiž jsou v první řadě farář, Omdlívací mladík, a Velký Polda, který si ani na svaté půdě nesundává kapucu.

—-

* VÍŘIVÍ ADVENTISTÉ 7. DNE: Náboženské vyznání rodičů Arnolda Rimmera. Věřili, že musí každou neděli vířit. Vířili cestou na mši, vířili při kázání, vířili cestou domů. Věřili všemu, co stálo v bibli. Věřili každému slovu. Bohužel byla v jejich verzi tisková chyba. Všechno bylo založeno na první epištole Korintských – „Vír, naděje a láska. A největší z té trojice je vír.“

** Tomáš Hanák: Přišel čas se summit

—-

Advertisements

Responses

  1. Výprava se jmenovala „ve stopách vandalů““?

  2. OLOL!!!


Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Kategorie

%d bloggers like this: