Posláno autorem: Vesper | 22.2.2012

Paul Giannoli: Gérard Philipe

Jsou herecké biografie – a jsou herecké biografie, a je mezi nimi zásadní rozdíl. Jedny jsou koláží výstřižkové služby a dostupných drbů – to když předmětná osobnost nemíní spolupracovat – a takové biografie se pak liší hlavně mírou zavádějících informací. Extrémem této kategorie jsou biografie nenávistné – to když předmětná osobnost nejenže nespolupracuje, ale ani se vznikem knihy nesouhlasí a proti němu. Zcela odlišným typem biografií jsou biografie psané lidmi, kteří jsou své hlavní postavě příznivě nakloněni (nebo jsou sami předmětem své knihy, pak hovoříme o autobiografii). Tyto bývají zpravidla decentní, a někdy dokonce i kultivované co do jazyka a obsahu. Kniha Paula Xaviera Giannoliho nespadá do žádné skupiny.

Koho zmátl poněkud nelogický úvod, nechť zví, že během čtení Giannoliho knihy bude mít podobný pocit mnohokrát: jakoby se autorova mysl během psaní občas příliš zatoulala do vzpomínek. Útlý svazeček, který spatřil světlo světa rok po Gérardově předčasné smrti, pochází z pera jeho kamaráda, a vyniká uvážlivě volenými slovy a mimořádnou diskrétností. O soukromém životě Gérarda Philipa hovoří spíše v náznacích, zato však citlivému čtenáři poodhaluje jeho osobnost i způsob myšlení očima člověka, který se pohyboval v jeho bezprostřední blízkosti a měl ho velmi rád, což má větší výpovědní hodnotu, než jakékoli pracně dohledané klepy a názory bůhvíjakých odborníků.

O Gérardově dětství pojednává relativně stručně, největší část knihy zabírá jeho mládí až po vstup do manželství. Studia na konzervatoři, první role a postupné herecké zrání se prolíná s příhodami polobohémského života pařížské umělecké omladiny. V této době byl možná Gérard nejšťastnější, přestože teprve hledal sám sebe, a z vyprávění je znát, že i pro autora jsou to vzpomínky radostné a vzácné.

Obyčejně se tam sedá přímo na zemi. A právě tady se přátelé z Cannes znovu zarojili kolem Minou a Gérarda jako jepice kolem lampy v letním večeru. V třikrát přeplétaných svetrech, které mají zakrýt jejich neustálý růst špatně živených květin, mačkají se jeden na druhého. Sněhové krupky skřípají po okenních sklech. Recitují básně. Jeden po druhém, jak na ně dojde řada. Z celého srdce. Mallarmého, Rimbauda, Apollinaira. (…) Realita skutečnosti se přihlásí často právě uprostřed vyprávění. Spojenečtí letci bombardují La Chapelle. Noc je protkána záblesky. Parta opouští pokoj s rachotem kácejících se židlí. Řítí se po čtyřech schodech nahoru, na střechu.

Aby lépe viděli.

Giannoli se nezabývá ani politickými zvraty ani válečnými událostmi, i nepříjemných osobních skutečností se dotýká jen okrajově a v náznacích. Jakoby svět mimo Gérarda a okruh jeho přátel, rodiny a spolupracovníků vůbec neexistoval. Namísto toho na drobných událostech života onoho zvláštního umělce, často bezvýznamných příhodách z divadla, z bláznivých kousků i z cest, Giannoli vykresluje portrét člověka s jemnou duší, nespoutanou povahou a svébytným vnitřním světem, do kterého se nedařilo proniknout ani jeho nejbližším přátelům. Zdánlivě nesouvislým vyprávěním a často ústy těch, kdo Gérarda znali osobně a pohybovali se v jeho těsné blízkosti, ilustruje paradoxy jeho povahy, jeho krásu i křehkost, vstřícnost i uzavřenost, vnímavost k potřebám druhých i útěky z reality do snění; paradox preciznosti hereckého projevu a bláznivé spontánnosti života mimo jeviště. Své herecké povolání však neprovozuje pro vlastní uspokojení, tím méně už pro laskavé pohledy publika, divadelní reflektory a pochvalné řeči. Hledá jedinou věc: co nejrychlejší únik. Pro Gérarda je neobyčejně snadné stát se někým jiným. (…) Má obdivuhodný smysl vytratit se do svých snů „bez lístku, zavazadla i průvodce“; spíše by mu vyhovoval pohyblivý chodník.

V poslední třetině knihy autor útržkovitě popisuje dobu Gérardovy největší slávy, které jeho smrt dodala nesmrtelnosti. Nezabývá se ale detailněji ani jeho filmy a úspěchy, slavnými premiérami, recepcemi a setkáními s významnými lidmi už vůbec ne. Jakoby toto bylo zcela vedlejší. Naopak z těchto kapitol je víc než patrné – což ostatně dosvědčují i lidé, co se s ním osobně setkali – že i přes svou popularitu zůstal Gérard „normálním“ člověkem, normálním v rámci své zvláštní povahy a charismatu. Distingovaně, ale bez zaujetí, hovoří Giannoli i o Gérardově manželce Anně, která byla po matce Minou druhou osudovou ženou jeho života. Ovšem také ženou, která v očích mnohých přátel „jejich“ Gérarda neodpustitelně změnila. O dětech se nezmiňuje prakticky vůbec, nepochybně z ohleduplnosti a  ochrany jejich soukromí. Z řádků, pojednávajících jeho nemoci a o posledních dnech života, je pak patrná čerstvá bolest i pocit nenahraditelné ztráty přítele i mimořádného člověka.

Neúnavně kráčí ulicemi Quebecu. (…) Procházejí beze slova uličkami starého města, když je pojednou zastaví nesmírně dojatý mladý muž. Poznal Gérarda. A byl by nesmírně šťasten, kdyby k němu mohl Gérard se svou kolegyní zajít, je to právě za rohem; jeho manželku by to nesmírně těšilo. A zatáhne je do svého malého bytu začínajícího architekta. Jeho mladá manželka je v jiném stavu a stojí bez hnutí, fascinovaná, zářící, zatímco Gérard si dává předvádět plány, projekty, vyžaduje různé vysvětlivky, a přitom klidně sedí a naslouchá hovoru obou manželů, jako by byl jejich dávným a znovunalezeným přítelem.

Z vyprávění je zřejmé, že stejně jako na ostatní Gérardovy blízké, i na autora mocně působilo jeho silné a nevysvětlitelné osobní kouzlo, které fascinuje diváky jeho filmů i více než půl století po jeho smrti. Giannoli tento jev přisuzuje neustálým myšlenkám ze záhrobí, které mu vždy dodávaly trochu náměsíčného vzezření, na jiném místě pak uvádí: zdálo se, že z něho vyzařuje jakási síla. Vyzařovala z něho tak jemně, jak snad dovede vyzařovat jen světlo. Ať to bylo cokoli, fascinovalo to nejen Gérardovy přátele, ale i publikum. Fascinovalo a zároveň udržovalo v odstupu, nikoli ze strachu, ale z toho „něčeho“, co na jeho osobnosti nedovedli pochopit ani pojmenovat.

Obecenstvo ještě tleská. (…) Jako na povel se najednou všichni rozběhnou ke garážní rampě, kudy vycházejí umělci z paláce Chaillot. Čekají na něho. Znají jeho vůz. Až vyjde, nebudou volat, nebudou se snažit urvat mu kravatu na památku. (…) Vyzařuje z něho něco, co člověka udržuje v odstupu, co si vynucuje respekt. Doprovázejí ho tedy asi v metrové vzdálenosti, v naprostém tichu. Nikdo se neodváží na něho sáhnout.

Giannoliho vzpomínky na Gérarda Philipa nejsou pochopitelně příliš objektivní. Jsou ovlivněné jejich přátelstvím i faktem, že vznikly záhy po jeho odchodu. Ale jsou takové, jaké by ale Gérard nejspíš schválil, pokud by měl možnost si je přečíst. Neprozrazují nic z jeho tajemství, jsou to „jen“ upřímné vzpomínky přítele, který by je  rád uchoval pro sebe i pro ostatní.

Gérard se toulá s rukama v kapsách okolo šedivých plachet cirkusů. Dřevění koníčci válečných kolotočů mají odřené boky a špinavé hřívy. (…) Gérard spočítá drobné, naskočí v plné jízdě na ten čarovný kruh, usadí se na dřevěného koníka, ruce zaklesne pevně za opratě a s pohledem upřeným na barevnou osu kolotoče jede a jede, a přitom se těžce pohupuje nahoru a dolů. Rychleji, rychleji, stále rychleji. A chodci na něj udiveně třeští oči. Někteří ho mají za prince, jiní za blázna.

—-

Paul Giannoli: Gérard Philipe
Nakladatel: Librairie Plon (Paris), Orbis (ČR)
Originál: La vie inspirée de Gérard Philipe, 1960

Překlad: Vladimír Merhaut
Formát: 88 stran, 20 stran obrazové přílohy
Rok vydání: 1966

Advertisements

Responses

  1. Krásně napsané. Jezdím každoročně na Gérardúv hrob, vím, kde stojí dům, ve kterém trávil léto, znám od vidění jeho syna a četla jsem, myslím, vše, co kdy o něm bylo napsáno. Tedy i tuto knihu. Děkuji za její recenzi.

    • Giannoliho knihu jsem četla poprvé někdy v pravěku (přibližně osmdesátkrát :), bohužel pokaždé jsem ji měla jen půjčenou. Až nedávno se mi ji podařilo sehnat a dojem byl stejně silný jako kdysi. Proto ta recenze.

    • Vazena pani-slecno-Moniko.Tak jako Vy jsem fascinovana zivotem Herce G. Philipa-je to neco jak osud-neda se to rozumove vysvetlit,proc na me jeho osobnost tak pusobi..asi maji jeho pratele pravdu-je v nem i po jeho smrti uzasne charisma.Prosim o odpoved,zda ma nejake potomky?Dekuji za pripadnou odpoved,pani Moniko.Jdu se divat na jeho „Dablovu krasu“…Ladislava B.

  2. Vážená paní Josefíno,
    Gérard Philipe měl dvě děti, dceru Anna Marie (21.12.1954) a syna Oliviera 9.21956). Zdravím Ludmila

  3. Vážená paní Josefíno,
    původně jsem napsala delší komentář, ale nepodařilo se mi ho odeslat, tak proto ta stručnost.
    Chci ještě dodat, že dcera Anne-Marie je známá herečka, je velmi hezká, ale svému otci se moc nepodobá. O synu Olivierovi se mi nepodařilo krom data narození nic zjistit, ačkoliv jsem propátrala internet křížem krážem, údajně žije v Ramatuelle, kde je pochován jeho otec, veřejného života se nezúčastňuje, dokonce ani vzpomínkové slavnosti při příležitosti 50. výročí úmrtí G.P.
    Jen pro zajímavost, babička G.P. pocházela z Čech, byla to matka jeho maminky a po ní prý její vnuk zdědil jak svou krásu tak osobní kouzlo.
    A na konec – nedávno vyšel na DVD film Rogera Vadima „Nebezpečné známosti v hlavních rolích právě s Gérardem Philipem a Jeanne Moreau.
    Zdravím Ludmila

  4. Vážená paní Josefíno,
    paní Ludmila už za mě vše zodpověděla. Já bych ale naopak řekla, že dcera se potatila. Viděla jsem fotky z jejího dětství a mládí a ty rysy jsou tam velice patrné. To syn je jiný: vysoký téměř dva metry a má málo vlasů na rozdíl od svého otce. Když se ale usměje, má stejné zuby.Nestojí o slávu, přesto se mi ho podařilo vyfotit a ta fotka patří k mým nejcennějším.

  5. Pamatuji si zcela přesně na pocit, kdy jsem Gérarda uviděla ve filmu poprvé. Tedy poprvé jako žena. Těžko popsat tu směs pocitů. Ale víceméně se o to marně snažíme všichni. Neuvěřitelná krása, až androgynní, ale přesto mužná. Neustále zasněné obrovské oči…a ten úsměv. A když k tomu přidáme vysokou atletickou postavu, opravdu nadpozemský talent a charisma,chybějící pud sebezáchovy….a český původ, není divu, co to s námi generace po generaci provádí. I teď brečím, jen doufám, že z něj není NIC, jak píše jeho Anne v knize Kratší než vzdech. Snad se potkáme….Jen nevím, jak nás všechny zvládne.:-) Dal košem všem. Prý. Gině, BB, MM. Těším se na něj. Co dodat. :-)

    • Pokud se po smrti bude žít věčně, tak třeba GP zvládne s každou čekatelkou i chvíli chodit. :-)


Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Kategorie

%d bloggers like this: