Posláno autorem: Vesper | 16.1.2012

Tak pravil LaChapelle

Přestože výstava amerického fotografa Davida LaChapella probíhá v pražském Rudolfinu už pátý týden a počasí je poměrně chladné, fronta, co začínala před pokladnami, končila dobrých sto metrů od vchodu, a nával uvnitř byl větší než v pátek v supermarketu. Pro umělce, vystavujícího ve stejnou dobu a stejné budově asi pořádná frustrace, pro mě signál, že to může být zajímavé.

Výstavu zahajují LaChapellovy rané práce, černobílé fotografie aktů „v extatických pozicích“. Zarážející pro mě bylo tvrzení informačních panelů, kde stálo, že „stále není jasné, o jaké náboženství v jeho díle jde“. Dešifrovat těla v pozici Ukřižovaného, hlavy s trnovou korunou a stigmaty, popř. svatozáří je očividně pro některé kunsthistoriky oříšek.

Fotografii archanděla Gabriela, na které je založena propagace pražské výstavy, naleznete v rohu prvního sálu a překvapivé není jen její umístění na chvostu umělcových začátků, ale i formát (přibližně A3). Jako člověk z oboru však musím podotknout, že volba této fotografie jako základu propagace, byla výborná.

V dalších sálech už zní LaChapellův hlas v plné síle. Jeho největší fotografické kompozice mají společné tři atributy: křiklavé barvy, výraznou symboliku a explicitní nahotu.

Barvy jsou jedním z hlavních vyjadřovacích prostředků Davida LaChapella. Jeho fotografie i koláže jsou plné výrazných, vzájemně neladících odstínů, od té nejstrašnější růžové po pozlátkově zlatou, chemicky modrou a fialovou.

Fotografie ale přetékají nejen barvami, ale i symbolikou, a to zřetelnou na první pohled i detailní, kterou člověk postřehne až při pečlivém zkoumání. Pochybuji, že se mi podařila odhalit polovina významů, které LaChapelle do vystavených fotografií zakomponoval. Ale i ty, co se mi podařilo odhalit, mě zaujaly.

Základním stavebním prvkem LaChapellovy tvorby jsou lidé. Přestože na velké části fotografií jde o nahé lidi, nenazývala bych je akty. Nahota je zde otevřená a křiklavá jako odstíny barev a místy nepříjemná jako sdělení, které LaChapelle jednotlivými díly vyjadřuje. V mnoha recenzích, které k této výstavě vyšly, je označován za „kontroverzního“ či „provokujícího“ tvůrce, nejen pro výše uvedené faktory, ale i pro jeho práci s náboženskými symboly nebo svérázné interpretaci biblických výjevů. Domnívám se ale, že tato kategorizace je povrchní a vyplývá z nepochopení či neschopnosti se nad jeho dílem zamyslet. Jistě, LaChapelle šokuje, provokuje a snad i pohoršuje, ale copak dnešního člověka, jehož vnímání je otupělé vším tím násilím, neštěstím a zvrácenostmi, se kterými se denně setkává v médiích i kolem sebe, lze oslovit jinak? Nemyslím si, že LaChapelle chce primárně šokovat, ale provokaci a šok používá k oslovení, k vyburcování těch, kdo jeho díla vidí – aby se zamysleli nad tím, co říká.

Jeden ze sálů je věnován fotografiím známých tváří, nejoblíbenější disciplíně mezi fotografy i diváky. LaChapelle ale celebrity neportrétuje, ale dělá z nich aktéry svých kompozic, ve kterých nejde primárně o zachycení obličeje či postavy dotyčného slavného. Člověka nejprve zaujme výjev, a teprve po chvíli si uvědomí, že je mu ta nebo ona tvář povědomá a že kontext, do kterého onu osobu LaChapelle začlenil, o ní vypovídá víc než by člověk chtěl vědět – a vidět. Nejzapamatovatelnější – alespoň pro mne – je otřesný detail obličeje Marylina Mansona, a fotografie, kde tlustá žena s odřenými lokty a maskou prasete roztahuje nohy Pamele Anderson. Naproti tomu známé „kontroverzní“ zpodobnění Michaela Jacksona coby archanděla Michaela mě moc nezaujalo. Oproti ostatním výjevům je podivně strnulé, a plastikami zničená tvář popového krále působí prázdně jako obličej figuríny.

LaChapelle se nejen inspiruje různými epochami i slavnými díly výtvarného umění, ale s oblibou je ve vlastní tvorbě parafrázuje. Jednou z nejsilnějších částí vystavených fotografií je série „Po potopě“, na jedné straně tvořená rozsáhlým apokalyptickým výjevem potopy, která s sebou bere lidské statky, hodnoty i jistoty, na druhé straně několik fotografií vymykajících se všemu ostatnímu svými pastelovými odstíny, jemným nasvícením i rozostřeností – fotografie lidských těl, vznášejících se pod vodní hladinou. Je tu slečna v prádle, je tu starší žena s mejkapem, je tu ministrant v rochetě, je tu muž v těžkých botách, všichni tak, jak se pohltila voda.

Fotografie, které mě nejvíce oslovily, jsou tři. „Pieta“ zpěvačky Courtney Love a Curta Cobeina, výjev přecpaný mrazivou symbolikou, který mi připomněl obrazy Františka Foltýna, „Poslední večeře“, při které je Kristus obklopen ostrými hochy a nepřizpůsobivými jedinci, a „Přijď království tvé“, kde prelát s krví na rukou trůní na zlatě, pokladech, uměleckých předmětech a mrtvých lidských tělech.

Závěr výstavy tvoří soubor „holandských“ zátiší, kde ale vedle květin leží i předměty, které jim dodávají nové a silné významy. Za všechny zmíním „Nekonečnou zimu“: květiny, zabalené do celofánu, obklopené léky, infúzemi a dalšími předměty, kterými lze životní funkce člověka udržovat nekonečně dlouhou dobu.

Výstavu Tak pravil LaChapelle nedoporučuji jedincům se sklonem k extrémnímu konzervatismu, přecitlivělosti a obrazoborectví. Zato ji vřele doporučuji každému, kdo se chce nejen dívat, ale i zamyslet.

—-

Tak pravil LaChapelle
Galerie Rudolfinum / 7. 12. 2011 – 26. 2. 2012
www.galerierudolfinum.cz

—-

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Kategorie

%d bloggers like this: