Posláno autorem: Vesper | 9.1.2012

Federico Fellini: Dělat film

S Felinim jsem se poprvé setkala prostřednictvím filmu Sladký život. Repliky i lokace tohoto kultovního snímku jsem měla v krvi od dětství, a když jsem jej pak v dospělosti viděla, bylo to, jako když zapadne dílek do skládačky. Okamžitě jsem chtěla vidět všechno ostatní, co natočil (vyjma snímků s klauny, ovšem), a přirozeně přečíst i všechno, co napsal. A při čtení knihy Dělat film jsem se nestačila divit. Ten člověk měl stejně podivné uvažování, stejné způsoby hledání inspirace, stejně nedefinovatelný proces tvoření (to mě těší), a nakonec měl i úspěch, byť až v průběhu času (to mě utěšuje).

Dělat film není Felliniho životopis, ani průřez jeho tvorbou, jakkoli se v textu obojího dotýká. Je to spíš jakýsi volný proud asociací, jehož prostřednictvím se autor pokouší čtenáři vysvětlit, co není jasné ani jemu samotnému – jak na náměty a k realizaci svých uměleckých děl došel. Jsou tu nesourodé vzpomínky z dětství v Rimini, svým způsobem milovaném i nenáviděném, nicotné i stěžejní zážitky, bloudění při hledání životního povolání, okouzlení a nevěřící úžas nad každým úspěchem, i rozčarování z pocitu, že jej vlastně nikdo nechápe, a že především nechápe on sám sebe. Jeho snímky jsou trpké a drásavé, on sám byl velmi citlivý a vnitřně křehký člověk, který se ale nebál pojmenovat věci pravými jmény a bez ohledu na důsledky poukazovat na nešvary lidské povahy i ubohost a povrchnost soudobé společnosti.

S filmem může mít člověk stejně tajný, úzkostný i vzrušující vztah jako s vlastními neurózami, a že zábrany, pochybnosti, úvahy, dramata a únava filmaře se příliš neliší od toho, čím trpí malíř, když hledá na plátně určitý odstín barvy, či spisovatel, když škrtá a přepisuje, opravuje a znova začíná, hledaje onen nepostižitelný a prchavý způsob vyjádření, který se skrývá mezi tisícerem jiných možností.

Dělat film není jen soukromou teorií umění, ale i osobní zpovědí, ve které se Fellini vyznává z utajených zákoutí vlastního tvůrčího procesu, který se rodí v onom neuchopitelném a nezaměnitelném pomezí mezi lhostejností odstupu a neohrabaností ztotožnění. Autor se neuchyluje k banálním tvrzením a předstírání, že tvoří z „vyšších pohnutek“ nebo jako „služebník krásy a ideálů“, o svém vnitřním světě hovoří pravdivě a autenticky, což může naivnějšího příjemce výsledku umělecké invence i šokovat. Vzpomeňme ale například na film 8 1/2, na bezradné a fantaskní tápání jeho hlavní postavy ve snaze najít alespoň jiskřičku inspirace pro „další geniální projekt“…

Ze své praxe mohu potvrdit, že Fellini má pravdu, když říká, že nepostižitelné jsou cesty inspirace. Film se může zrodit z bezvýznamného detailu, jako je třeba dojem z určité barvy, vzpomínka na něčí pohled nebo melodii, která ti neustále celé dny zní v uchu, anebo, jak mi připomínáš ty, že Sladký život vyrostl ze vzpomínky na ženu, která jednoho zářivého jitra kráčela po via Veneto v takových šatech, že se podobala jakési zelenině…

Felliniho nejvíc inspirovala a k činnosti popouzela nečinnost. V okamžiku, kdy měl bezpočet možností, se instinktivně ponořil do svého světa, z čehož posléze vzniklo něco, co oslovilo stovky a tisíce lidí a jej samotného přežilo. Nejlépe se cítil, když měl mnoho nabídek, a místo, aby si některou zvolil, a začal na ní pracovat, začal paralelně snít vlastní sen. A světe div se – ostatní se přizpůsobili. Největší půvab fantazie spočívá totiž právě v tom, že není definována.

Fellini ovšem svou tvorbu a význam nijak neidealizuje, spíš to vypadá, jakoby nechápal, proč je kolem něj tolik rozruchu. Prostě se jen díval kolem sebe a tvořil. Tvořil, protože musel, protože si nemohl pomoci. Myslím, že dělám filmy proto, že nic jiného neumím a připadá mi, že všechno od začátku velice spontánně a přirozeně tuto nevyhnutelnost podporovalo… Když připustíme, že na konci každé práce by si člověk měl klást otázky, můžeme se zeptat případněji: je film opravdu takový, jaký by měl být? Ano, podobné otázky si přece klademe všichni, co tvoříme, co jsme tak nějak spontánně a přirozeně uvízli v síti uměleckých profesí: tvoříme, protože nemůžeme dělat nic jiného. Ale rozumíte nám? A rozumíte tomu, co vytváříme?

Tvůrčí proces Fellini popisuje velmi realisticky a ve stejném duchu popisuje i jeho konečnou fázi. Jakmile je nějaký film hotový, dokončený, už mě vůbec nezajímá. (…) Teď, když je film hotov, ani nevím, jestli odpovídá původní inspiraci nebo ne. Dokonce se na něj nejdu ani podívat. Myslím, že bych ho ani nepoznal.

Dojde i na kritiku televize, jako začínajícího média, které se Felliniho jako osobu snažilo uchvátit, ale které jej samotného nikdy nezaujalo. Začínám mít o televizi značné pochybnosti a mrazivé jistoty. (…) V rozmanitých pořadech panuje horlivá atmosféra nedělního oddechu, povinně bodré svátečnosti, tón štědře rozdávané zábavy. Bohužel nelze říci, že by se od doby, kdy si FF tvořil své názory, v této oblasti mnoho změnilo k lepšímu.

V posledních kapitolách se Fellini věnuje obecné problematice tvůrčího procesu i tvůrce samotného. Očividně chápe ožehavou pozici umělce, ať už svou tvorbou oslovuje malou společnost či nebo širokou veřejnost, i jeho nezáviděníhodný úděl být jiný a současnou intenzivní potřebu prezentovat skutečnost ze svého pohledu a svými prostředky. A s tím související nutnou osamocenost takového člověka; člověka, který vnímá a vidí, člověka, který posuzuje skutečnosti života jinak než ostatní i navzdory ostatním. Právě tyto vlohy, tyto mediální schopnosti, činí tvůrce tvůrcem. Tvůrce přebývá, pracuje, žije v tomto pásmu, aby uskutečňoval přetavení životní reality v realitu symbolů, dávaje přitom v sázku vlastní život a vlastní životní zdraví.

Závěrem lze říci, že lidem, tápajícím v uměleckých profesích, obsah této knihy sice asi nezasvítí jako světlo na konci tunelu, ale možná jim osvětlí něco z jejich vnitřních procesů. Anebo alespoň z vnitřních procesů jednoho významného režiséra. Jeho filmy nejsou pro každého, a tato kniha také ne. Někoho osloví stejně hluboce a intenzivně jako některý z jeho filmů, někdo ji po několika stránkách odloží. Proti tomu nic. Koneckonců jediná opravdová věrnost je věrnost sobě samému, svému osudu, při naprostém respektování každé individuality.

A skutečně film, myslím dělat film, žít se štábem, který natáčí film, copak to není jako cirkus?
—-

Federico Fellini: Dělat film
Nakladatel: Giulio Einauidi editore s. p. a. (Italia), Panorama (ČR)
Originál: Fare un film, 1980

Překlad: Eva Zaoralová
Formát: 208 stran, 32 stran obrazové přílohy
Rok vydání: 1986

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Kategorie

%d bloggers like this: