Posláno autorem: Vesper | 7.11.2011

Tři dny do úplňku

(volné pokračování povídky Pozdní večer u Šerloka)

Byla temná sychravá podzimní noc a okraj světa by byl býval obklopen černočernou tmou, nebýt měsíce, který se té noci zdál být téměř nadosah ruky, a lamp pouličního osvětlení, které se nejen zdály být, ale také byly mnohem blíže. Uschlé listy, které se ještě jakýmsi zázrakem držely na větvích stromů, se kývaly ve větru s až hypnotickou pravidelností, závěje jejich padlých bratrů zakrývaly špinavé líce chodníků, a každé zašustění, linoucí se zpod jejich neprodyšných přikrývek, nebo vyvolané osamělým krokem chodce, znělo v nastalém tichu nemístně hlasitě. Slepé oči domů, které se na okolní svět dívají netečně, ale na jejichž pozadí se odehrává život, měly u většiny okolostojících budov víčka zavřená okenicemi, zpod nichž nevycházel ani sebemenší náznak světla. Okraj světa vypadal a také byl – chladný, strnulý a neživotný.

„Mám strach,“ řekla ona. „Nemáš důvod,“ odvětil on. A šli dál mlčky, snad jen – aniž si to jeden nebo druhý uvědomil – přidali do kroku.

„Dávej pozor na cestu,“ řekl po chvíli on. „Jsme už skoro u Sta hodin a cesta je tu v hrozném stavu.“ Přikývla a pokoušela se ve tmě rozeznat, kam šlape. Kráčela po levé straně chodníku či toho co z něj zbývalo, a občas ucítila jemný dotyk větvičky, která se prodrala skrz plot v domnění, že za ním se ukrývá svoboda a rozkvět. O chvíli později se ocitli na rozcestí s nuznou dřevěnou hospůdkou, v místě, kde noční chodci mohli doufat v náhodné setkání s jiným kolemjdoucím, které by jim alespoň na chvíli dodalo pomíjivý pocit jistoty, že nejsou na světě úplně sami. Ale nyní byla hospoda ztemnělá a nejevila známky lidské přítomnosti. Na omšelých stolech a odřených lavicích pod cáry slunečníků, na kterých si vítr vybíjel svůj vztek a zklamání, se přiopile převalovaly chuchvalce prachu, špíny a listí. Vývěsní štít zdobil vánoční řetěz z umělého jehličí a skomírajících modrých žároviček, které místo aby byly posly blížícího se adventu a svátků radosti a rodinné pohody, navozovaly mrazivou atmosféru odcizení a zmatené povrchnosti, která si v jediné jasnozřivé vteřině uvědomila zbytečnost své existence. „Pojďme rychleji, prosím,“ řekla ona, přestože vedle dlouhých kroků svého společníka musela sem tam popoběhnout.

Za zatáčkou se jim s hrozivou neúprosností staveb, které jsou na světě příliš dlouho a v jejichž útrobách sídlí temnota, zjevila bílá věž Zafónovy vily. Zde sice byla absence světla dobrým znamením, ale přesto byl na ni hrozivý pohled. Nemohla se ubránit, aby se tím směrem nedívala, obskurní stavba přitahovala její zrak stejnou intenzitou, s jakou její mozek věděl, že za ten pohled později ve snech zaplatí. Hlavní vrata byla pootevřená a jedno jejich křídlo se pohybovalo, jako by si s ním hrálo rozpustilé dítě a nikoli neviditelné prsty stále sílícího větru. Instinktivně se k němu přitiskla a ucítila teplo jeho těla. Měl modré oči.

„Už to není daleko,“ řekl, aby ji uklidnil. Neodpověděla. Upřeně hleděla na koruny stromů blízkého lesa, které šuměly v podivné disharmonii, jedna přes druhou si vyprávěly děsivé zvěsti z okolního světa. Téměř proběhli další zatáčkou a prudce zpomalili, když se před nimi objevila přízračně bílá silueta kostela. Byli téměř na místě.

Schody, vedoucí do uličky kolmé ke kostelu, byly skoro úplně zakryté závějemi listí. Šel první, a dával pozor, aby neklopýtla. V jednu chvíli uklouzl a opřel se o zábradlí, které pod jeho vahou zasténalo bolestí. „Jsi v pořádku?“ zašeptala. „Ano,“ odpověděl a přes rameno se na ni usmál. Pod schody opět srovnali krok a bok po boku chvátali kupředu. Uličku lemoval omšelá torza budov, jejichž krása dávno padla za oběť času, rozmarům počasí i jejich majitelů. Na zdech byly patrné hluboké rýhy, snad jizvy, snad vrásky, okna s napůl zhroucenými parapety a smutnými pozůstatky kdysi milovaných pokojových rostlin však byla zasklená, a oprýskané dveře zavřené, což naznačovalo, že za nimi je život. Možná skomírající, možná umírající, ale život.

Zastavila se tak prudce, až do něho vrazila. „Něco jsem zaslechla.“ Hlas měla pevný, ale její dech se už chvěl v počínající panice. Neodpověděl. S onou jistotou, která přichází vteřinu před katastrofou, se oba točili. Na konci slepé uličky stál muž ve splývavém oděvu a nepokrytou hlavou.

„To je mnich,“ zašeptal on. „Jeden z těch, co žijí v domě u kostela a bojují proti vlkodlakům.“ Neschopni pohybu sledovali, jak se k nim blíží. Zdálo se, že se jeho nohy vůbec nedotýkají země; přestože kráčel po spadaném listí, nebylo slyšet sebemenší zašustění. Když byl mnich jen pár kroků od nich, spatřili ve svitu lampy jeho tvář. „Čekáte tu na vlkodlaky, otče?“ zeptal se on, aby přehlušil ticho dřív, než mu zaplaví hrdlo a on už nebude sto vydat ani hlásku. Ona stála za ním, a přestože se ho nedotýkala, cítil, jak se chvěje. „Ano,“ odpověděl mnich. Postoupil ještě o několik kroků kupředu. Vítr si pohrával s jeho kutnou i vlasy, jakoby s ním chtěl nemístně flirtovat. Měl zapadlé, téměř bílé oči, a po tváři mu stékal pramínek krve. Ve svěšené ruce držel stříbrný nůž.

Zdánlivě nekonečnou chvíli stáli bez hnutí a dívali se upřeně jeden druhému do očí. Pak se on pomalu otočil a vykročil směrem k domu. Zmateně ho následovala. Ve dveřích jí dal přednost, a než vešel, otočil se na mnicha a pousmál se koutkem úst. „Jen pojďte dál, otče. U nás si rychle zvyknete. Koneckonců – co je pro vás malé kousnutí, to je pro nás pravé požehnání.“

Silueta kostela vystupovala ze tmy jako koráb ze snu znaveného námořníka. Spadané listí bezcílně putovalo z jednoho konce ulice na druhý. Stromy dál hrály svou noční tichou poštu. Byla to noc jako každá jiná. Zbývaly tři dny do úplňku.

—-

Reklamy

Responses

  1. Zajímavé. Jen nevím, jestli to je popis nějakého filmu, těžké sny, fabulace, nebo další upíří story. Nejsem znalec, ale tuším, že zajímavě psát ve 3. osobách je nesmírně těžké. Máte talent. Uděluji Vám řád zlatého zubu :-)

    • Děkuji uctivě, pověsím si ho vedle řádu zlatého drápu. :) Jinak pro vysvětlenou, je to v podstatě přesný popis cca 1/3 mé cesty od tram domů, i atmosféra je autentická. Mniši žijí vedle kostela, vlkodlaci v uličce kolmé ke kostelu. I to je fakt. Ale jakákoli podobnost s žijícími osobami je zcela, dokonale a samozřejmě náhodná. :)


Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Kategorie

%d bloggers like this: