Posláno autorem: Vesper | 25.10.2011

Tancovala okurka na zahrádce polku

Jdu vám takhle jednou lesem domů, a najednou co nevidím: medvěda! Podívám se znovu a opravdu – nevidím ho. Dnes si něco povíme o paranormálních jevech na okraji světa.

Abychom si rozuměli, termínem „paranormální jevy“ rozhodně nemyslím bytosti, které mnozí lidé ze strachu, omezenosti, natvrdlosti nebo nadbytku racionality označují za neexistující a tudíž na ně nevěří, ani vidiny, které jsou jen příznaky poruchy mozkových funkcí – například otoku spánkového laloku nebo šplouchání na maják – a na které zase nevěřím já. Řeč tedy nebude ani o vlkodlacích, ani o Hotelu duchů a jeho klientele, ani o zjeveních náboženského charakteru. Budeme si povídat o tom, co se stane, když se předměty denní (s)potřeby začnou chovat jinak, než by měly, a když se na určitých místech začne dít něco, co by se na nich rozhodně dít nemělo.

V zatáčce u školky jsou na kandelábru připevněny hodiny. Takové, co jich je po Praze bezpočet – tři ciferníky a každý ukazuje jiný čas. Na okraji světa se tyto hodiny vyskytují v celkovém počtu dvou exemplářů. Jedny na křižovatce u pizzerky a druhé u školky. Ty první ukazují čas v okolním světě, druhé ukazují, co se jim zamane. Jdete-li například pozdě (na cíli cesty nezáleží), spolehlivě budou všechny ručičky v poloze „za pět dvanáct“. Spěcháte-li domů, abyste stihli televizní pořad v prime time, bude na nich půl deváté. Ploužíte-li se kolem nich ospalí a znechucení z ranního vstávání, předvedou polohu „čtvrt na pět“. Vracíte-li se pozdě večer z oslavy, bude jejich čas přesně odpovídat času na vašem budíku. Je zkrátka úplně jedno, kam jdete, kdy a proč, Potměšilé hodiny vás stejně dostanou.

Každý máme místa, činnosti, situace a osoby, kterým se raději vyhýbáme. Jeden můj známý se například celoživotně vyhýbá americkým rodinným komediím a homosexuálním jelenům v říji. Já se zase vyhýbám zkratce ke kostelu. Tato zkratka začíná u můstku Mirabeau, pokračuje úzkou stezkou s potokem na jedné a kamennou zdí na druhé straně, po pár desítkách metrů nabere přímý směr k oblakům a končí u fary a autobusové zastávky. Cesta okolo trvá rychlejším 10 minut a pomalejším půl dne. Všichni místní zkratku znají, ale používá ji jen málokdo, a když, tak jen v nouzi nejvyšší. Ostatně se zpravidla hned po pár metrech ukáže, že ona nouze nikdy není natolik vysoká… Jistě jste četli, slyšeli nebo se ve škole učili, co je bludný kořen. Tak na ten teď klidně zapomeňte. Zkratka je totiž mnohem záludnější. Jakmile udeří první nesmělý nedonošený přízemní mrazíček, mění se její strmá část v hladkou ledovou plochu, a zůstane tak až do pozdního léta. Jednou jedinkrát jsem se s ní utkala – když jsem dospěla k názoru, že vůle musí být silnější než hmota a šla jsem pozdě na nějakou akci celonárodního významu, asi zaměstnaneckou vánoční trdlovačku. A ano, zvítězila jsem. Pomocí maček, mačety, loveckého nože, vrhacího nože, skalpelu, kucháku, lana, lanka, zubů, nehtů, uší a nosních dírek se mi nakonec podařilo vyšplhat nahoru. Ovšem led a sníh nejsou jediné zbraně, které má toto zlem prolezlé místo v zásobě. Máte-li na sobě cokoli bílého, bude na ní bláta po kotníky, po kolena nebo po pás (bílou čepici by si vzal idiot), zvolíte-li sandály, budete se brodit v kamíncích (v lepším případě), máte-li artritidu nebo gyps, změní se úhel srázu z příjemných 65° na krutých 85°, až budete mít deset tisíc v peněžence, bude na zkratce Rumcajs. Divíte se, že chodím pořád pozdě?

Kašlu na geopatogenní zóny, ale zato věřím na pěstitelskou deviaci. Jednou jedinkrát v životě mi maminka svěřila do péče svou domácí květenu (čítající pouhopouhých 800 nedomrlých exemplářů), když celá rodina odjížděla na delší dobu do teplých krajin. A dodnes mi (maminka, rodina, sousedé a nejspíš i okolní národy) nemohou zapomenout, jak se mi – pouhopouhým nezájem, nedostatkem času a systematickým nezaléváním – podařilo vypěstovat v květináčích vedle neškodných pokojových rostlinek i silně agresivní druh muchomůrky citronové, jejíž výtrusy zamořily byt i širé okolí a zbavovali jsme se jich rok. Od té doby mám soudní zákaz přibližovat se k cizí flóře a nesnáším smaženici. Ale onu zázračnou schopnost vypěstovat něco z ničeho mám stále. Přestože v práci vezmu konev do ruky až ve chvíli, kdy Náčelník Dunivý Hrom začne vtipně glosovat o listopadu a brodí se k mému stolu vrstvou sušiny, za pět let jsem zabila jen jeden ohnilý asparágus, a to jen proto, že jsem ho odmítala zalívat krví, jak to prý mají rádi. O mé kanceláři se neoficiálně mluví jako o džungli a k narozeninám mi kolegové bůhvíproč darovali moskytiéru a past na jaguáry… Ještě větší úspěchy slavím na domácí půdě. Okurky vypadají a chutnají jako vodní melouny, dýně zřejmě brzy exploduje a zničí svět, rajčata zmutovala a v záhonku růží vykvetl překrásný vánoční kaktus. I když, možná to není ani tak umění, jako spíš genetika. Pamatuji si, jak maminka kdysi zasadila na balkóně macešky a věřte nevěřte, lepší žlutá mini-rajčátka jsem od té doby nejedla.

A aby nepřišli zkrátka ti, co už od začátku doufají v děsivé odhalení ve stylu Akt X:

Na hladině jezera Zapomnění jsou tu a tam k vidění víly. Nejčastěji den po úplňku a bezprostředně po osmém pivu. V nedaleké Pirátské jeskyni zase sídlí jeskyňky. Cokoli v lese ztratíte, po čase v jeskyni naleznete a nezáleží na tom, jestli je to psí vodítko nebo sebevědomí. Funguje to. A to je, milé děti, pro dnešek všechno.

—-

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Kategorie

%d bloggers like this: