Posláno autorem: Vesper | 13.9.2011

Deset tisíc let od moře

Moře brázdím deset tisíc let, / já byl jsem tisíckrát až tam, kde končí svět. / Věčný námořník, světoznámý pirát snů, / přivážím velký náklad zázraků.

Bylo nebylo léto, byly moje narozeniny, a byla také nádherná desetidenní výprava na druhý okraj světa, ze které jsem se před nedávnem vrátila zpátky na ten svůj…

Vezu z arizonský pouště rozpálenou zem, / indiánský kouzla a od Japonců zen, / zelenej čaj z Číny a eskymáckou harpunu, / vezu ti náladu letních dnů.

Bylo to moře, byla to Dalmácie. Jistě ji nemusím dále představovat. Začneme proto několika postřehy týdenního přistěhovalce do malé chorvatské vesničky, kterou omývají slané vody Jadranu. Jeden hotýlek, tři kostely, jeden hřbitov, sedm konzumů, patnáct krámků s perletí posypanými magnetkami na lednici, jeden krámek s perletí posypanými magnetkami na lednici a pivem, jeden poštovní úřad, jedna pouť, padesát obyvatel a čtyřicet osm hospod. Jak jste jistě pochopili, pohostinství zde provozuje prakticky každý, ať už ve svém domě nebo před ním. Výjimky představují jen pan farář s majitelem onoho krámku s perletí posypanými magnetkami na lednici, který má pivo vlastní. Oč však místní rádi hostí, o to víc neradi hosty obsluhují. Italové říkají, že není důležitá pravda, ale krása, a Chorvaté, že zítra je taky den. Pro peníze jsou si například ochotni k hostovi zajít, až když je onen na sto metrů od jejich podniku. Pochopitelně jen v případě, že si předtím vůbec přišli pro objednávku. A pokud vás chytne zvrhlé cukání číšníkům trochu zasolit, dejte jim spropitné. Pohled na jejich padající čelisti je za všechny prachy.

Ze Španělska víno, sladký jako med, / africký bubínek a orlí let, / můj sen, co k ránu já nechávám si zdát, / jak budemʼ pít a zpívat a tancovat.

Místní lidé – snad to bude vzduchem nebo čím – rádi dlouho ponocují a rádi brzy vstávají. K prvnímu je motivuje do pozdních hodin dunící italo disco z pouti či lidové zpěvy z hospůdek, jako budíček jim pak slouží jeden z kostelů, který poctivě den co den zvoní na poplach úderem šesté.

Život zde plyne poklidně. Domorodci jsou fyziognomicky podobní Středoevropanům, jenom nejsou červení. Podél mol stojí lodě, které se ještě nepotopily, a lodě, které se už potopily. Obojí s trochou cviku rozeznáte a je na ně hezký pohled, když sedíte v bezpečí na břehu, a nasáváte dobře vychlazenou atmosféru. U vody jsou oblázky a pod vodou mořští ježci. I ty lze těžko přehlédnout. V konzumech je třeba při vážení ovoce a zeleniny zadat pětimístný číselný kód, což skvěle trénuje zákazníkovu paměť i sebeovládání. Lidé jsou tu kultivovaní a přívětiví, ženská emancipace je samozřejmostí – slabší pohlaví již má i volební právo.

A tys má láska, má pevná zem, / můj vítr v ráhnech, co mě přivál až sem. / Na hrázi přístavní mě čekáš každý den, / až jednou zakotvím bárku se svým nákladem.

Jeden z motivů naší cesty bylo navštívit některá místa natáčení filmových mayovek. Tedy vidět na vlastní oči místa, kde se plížil Vinnetou, nebo Old Shatterhand s oblibou alespoň jednou možná seděl. Jak se záhy ukázalo, za přiznání této skutečnosti se platí četnými posměšky, útrpnými úsměvy a povytaženými obočími ze všech možných stran, především ovšem ze stran jedinců, kteří v dětství mávali tomahawkem a stavěli tee-pee, a dnes by to nepřiznali ani u mučednického kůlu. Na jejich adresu řeknu jen jedno: stálo to za to. Vidět Stříbrné jezero, Kaňon duchů, Údolí smrti, sídlo Bílé Holubice, Rio Pecos, vodopády, prérie, skalní převisy, soutěsky, pláně… pro mě to byl návrat do dětství i osvěžení vzpomínek. Třeba té, že na světě může být krásně.

Já vezu ti říčku, co sní o moři, / myšlenku nádhernou, pro kterou zahoříš, / a světlo z přístavů, co pluly kolem nás, / a vezu ti příběh, co pohltil čas.

Nebyla to ovšem jen mayovská poutní místa, co nás do Dalmácie přivedlo a co nás tam uchvátilo. Byla to také plavba po moři, ostrovanská pohostinnost à la „Hospoda u bezedné jámy“ (= zaplaťte a pak jezte, dokud neprasknete). Byly to noční lehy na molech a pozorování hvězd. Byly to pěší výlety do vnitrozemí, hadům, štírům a nášlapným minám navzdory. Bylo to google-autíčko, které nás jednoho lenivého odpoledne v naší vesničce zvěčnilo. A byly to také exkurze do všech poštovních úřadů, které nám přišly do cesty. Důvod: jedna patologická sběratelská vášeň a jedna dva roky stará poštovní známka s ohroženým tuleněm středomořským*. Aspoň si členové výpravy neměli navzájem (v oblasti úchylek) co vyčítat.

Já vezu ti zámek od vězeňskejch vrat, / a vezu ti válku a požár a hlad, / a vezu ti výstřel, pod kterým voják padʼ, / a vezu ti lásku tý holky, kterou měl rád.

Stopy války jen tak nezmizí, a patrné jsou i po deseti letech. A nejde jen o to, že některé lokality jsou přístupné na vlastní nebezpečí a jiné nepřístupné úplně. Jsou tu také vesnice duchů, rozbité rodiny a spousta ran nejen na lidských tělech. Ostatně i ten nejstručnější průvodce neopomene důrazně varovat před jakýmikoli narážkami na politické záležitosti. Bez zajímavosti není ani fakt, že humanitární pomoc do země osobně vozil někdejší představitel Vinnetoua, Pierre Brice.**

Moře brázdím dál a dál, / moře brázdím dál a dál. / Každej se vrátí, odkud vyplouval, / já moře brázdím dál a dál.

Po návratu na svůj okraj světa, jsem měla dojem, že zatímco já jsem přicestovala desítkami tisíc světelných let, tady se čas zastavil, ne-li nabral zpátečku. Jen proběhla aktualizace jedné hospody a starousedlíci stále považují za vrchol zábavy sázky, kdo se proběhne nahý mezi fazolemi, a společenskou hru „plácni kozu přes vemeno“. Do kin jde nový žraločí megablábol, jehož plakáty jsou mimochodem skoro stejně ohavné, jako nová reklama na naši staronovou hospodu nebo trička Toho, kdo byl ještě loni sexy porotcem talentové show (to je jeho indiánské jméno). Zkrátka, na okraji světa se za dobu mé nepřítomnosti nic zvláštního nestalo. A vlastně je to dobře.

—-

* Tuleň středomořský (Monachus monachus) je kriticky ohroženým druhem tuleně. Dnes jsou poslední jedinci roztroušeni po celém Středomoří. (více zde)

** Konvoj pomoci Pierra Brice (Pierre Brice Hilfskonvoi) do Bosny.

—-

Reklamy

Responses

  1. Byg inaf.

  2. Náhodou učit se, jak se řekne chorvatsky „tuleň středomořský“, a pak chodit po poštách a shánět tulení známku není žádná úchylka, to je zcela normální. :)

    Jinak pokud by někoho zajímaly podrobnější informace o tomhle druhu tuleně, doporučuji stránku http://www.monachus-guardian.org/.

    • Jistě, pošty v Chorvatsku rozhodně stojí za vidění. Ovšem když to srovnám s tím výletem na Kokořín… :)

    • Žít s tuleni je naprosto běžné, včetně shromažďování tuleních známek. Inuité je milují a chovají jako domácí mazlíčky. Teda druh monachus-minimus (velikost psa). Větší, bohužel jedí. I s těmi známkami by to lidé neměli přehánět. Onehdy kousek od Norfolku polepili školáci tuleně známkami natolik, že nemohl plavat a utopil se. No jo. Blog jsem přečetl (kromě hodnocení filmů-to mě naprosto deprimuje) a došel k závěru, že ta Elishka je vlastně fonetická sestra autorky. Vlastně mi do toho nic není, ale mě fascinuje, že existuje obor, nebo snad profese jako fonetika. Mami, svět je prapodivnej kraj. Zduřte, Rybany. Rudý bratr se vrátí i s duchem velkého Manitou.

      • Četl jsem v Reflexu rozhovor s Dominikem Dukou. Zavadil tam o jazykový problémy v některých misiích. Speciálně zmínil Eskymáky. Nešlo jim vysvětlit větu „Hle-beránek Boží“. Voni neznaj beránka. Tak to misionáři přeložili na „Hle-tuleň Boží“. Pěkný.

      • A to (možná) ještě nevíš, ale tuleni jsou foneticky velmi zajímaví, protože někteří umějí imitovat lidskou řeč! :)

      • Fonetická sestra s tulení DNA…


Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Kategorie

%d bloggers like this: