Posláno autorem: Vesper | 25.7.2011

S duší pomačkanou

Pro podkreslení dnešního povídání jsem zvolila kousky písniček Michala Tučného. Jestli se totiž hodí k nějakému období, pak k létu, a mimoto mi jejich jemná melancholie docela kápla do noty. Ono není pořád veselo, dokonce ani na okraji světa ne.

…tak tomu říkám začátek. Ale nebojte se, však ono nebude tak zle.

Nebylo kam šloupnout, jak pořád pršelo / nad rybníkem a blaty mokrý slunce svítilo / a kouřilo se z lesů a vzduch se jarem chvěl, / ale já měl jarní žízeň, tak na pivo jsem šel.

„Můj bílý bratře, Vinnetou začíná pochybovat, zda bylo moudré vyrazit na lov divokého kance. Manitou již dva dny sesílá z nebe jen déšť a Vinnetou má mokro v mokasínech.“

„Ani já již nejsem tolik žádostiv kančí pečínky. Rozhodně se domnívám, že jsme měli vzít stany dva. Dal bych za tebe život, Vinnetou, ale další noc v jednom stanu bych už s tebou raději nesdílel. Nejde přímo o tebe, ale o tvůj oblek. Popravdě, připomíná mi starou vlast, kde jsem onehdy bydlel vedle koželužny.“

„Je mi líto, že můj bratr musí kvůli Vinnetouovi snášet nepohodlí. Nechť ale věří Vinnetouovým slovům: kdybychom tu měli navíc mrtvého kance, bylo by to ještě horší.“

„Vím. Jednou jsem totiž nocoval se Samem Hawkinsem. Od té doby raději dávám přednost společnosti Hatátitly.“

„Obávám se, že tím by si můj bílý bratr v tuto dobu příliš nepolepšil. Hatátitlá snědl cestou pár stvolů rozrazilu a tak nás nyní mohou nepřátelé sledovat nejen podle stop kopyt.“

„… ‚s death! Kdybych si vzal alespoň pláštěnku. Nesnáším, když mi během jízdy kape voda za krk.“

„Snad zítra Vinnetou a jeho bílý bratr zkříží cestu s bledou tváří, která si říká Castlepool, ten by snad mohl mému bratru půjčit onen vynález bledých tváří, který se nazývá deštník.“

„Výborný nápad, Vinnetou. A kdyby ho nechtěl dát, má pěst poslouží jako přesvědčivý argument.“

„Vinnetouovo srdce se raduje, že se Old Shatterhand již cítí lépe a že s nadějí hledí do budoucna. Nyní mu Vinnetou zazpívá starou indiánskou ukolébavku, aby – psst!“

„Co se děje, můj bratře?“

„Něco se blíží k našemu stanu. Vinnetou si je jist, že je to velké zvíře, snad šedý pán hor, grizzly. Můj bratr nechť má zbraň v pohotovosti a –.“

„Hatátitlá, k noze! Já to balím. Přijel Sam Hawkens!“

Jednou sem taky pracoval, / celej měsíc snad, / a šéf mi potom povídal, / jestli prej bych tady zůstal rád, / že prej byl se mnou spokojen / a kdesi cosi dál. / Já jsem mu na to řekl jen: / no to byste si dal.

Na kostele je lešení. Už asi měsíc. A přestože je hojně zaléváno deštěm, nevyrostl na něm zatím ani jeden dělník. Dokonce ani malý zelený dělníček. Alespoň já jsem žádného ještě nezahlédla. Ale možná prostě chodím kolem ve špatnou dobu – anebo vůbec není jejich doba. Každopádně se obávám, že i kdybych tam obcházela tak často, až bych zavařila dřeváky, stejně by se mi nepoštěstilo stát se svědkem pracovního procesu. Pokud se tam vůbec něco děje, tak když se nikdo nedívá. Myslím, že si bratři duchovní najali na letní brigádu personál Hotelu duchů. Proč by jinak před ním obden stála cedule s nápisem „CLOSED: Relaxation evening“?

Dva páry kolejí pokrytých rzí, / jen málokdy až sem vlak dorazí. / I když práce není moc, často jsem vzhůru přes půlnoc, / každý ráno ze svých snů se probouzím.

Občas mám pocit, že okraj světa je jen eufemismus pro konec světa. Fakt, že nás společnost odsouvá na periferii, je nepopiratelný. Od začátku léta změnil dopravní podnik všechny zbývající dvě zastávky, co dosud nebyly na znamení, na zastávky na znamení. Čili na libovůli či zlovůli řidiče a na odhodlání či zoufalství čekajícího. Zvlášť výživným se ukázalo stopování autobusu uprostřed noci během přívalového deště, kdy se ulice změnila v řeku hlubokou po kolena a vidět bylo sotva na půl metru. Všem sebevrahům doporučuji.

Uprostřed léta tu některé večery bývají poněkud ponuré. To když většina sousedů odjede do dalekých krajin a člověk by musel vyšplhat na nejvyšší jedli, aby zahlédl v dálce se mihotat světélko. Naštěstí mám pro strach uděláno. Sama doma se nebojím už od pětadvaceti, zombíky střílím bez výstrahy a pro případ bouřky mám pod psacím stolem vybudovaný solidně vybavený bunkr.

Biblickou krajinu hájím, / s kůží víc popraskanou, / můj mozek je místy jak píst, / jdu s duší pomačkanou.

Je známou věcí, že pokud vám něco způsobí trauma, zároveň se to i zázračně rozmnoží (tzv. multiplikace, známá např. z Bible nebo z Harry Pottera). Například pokouše-li vás pes, budou od té chvíle psi všude – a pochopitelně pouze zástupci onoho kousavého plemene. Zázračně se může rozmnožit i objekt, který sice přímo vaše trauma nezpůsobil, ale byl nějakým způsobem té nešťastné události přítomen či byl její součástí. Takto se například můžete začít bát růžové barvy v případě, že pes, co vás pokousal, měl růžový obojek (nebo uši nebo zuby nebo co já vím). Každopádně si můžete být jisti, že od té chvíle bude svět kompletně růžový.

Já se od jistého dne děsím lilků. Ne že by mě pokousal lilek, prostě jen byl v úloze růžového obojku. Celá léta jsem neměla o existenci této zeleniny ani ponětí, dokonce jsem ani netušila, jak se liší od pomalého valčíku – a najednou jsou všude. Minulý týden jsme je v práci měli k obědu nebo v obědě celkem třikrát, a pár jsem jich potkala na i návštěvě. V noci mě s oblibou pronásleduje jeden obzvlášť vypečený exemplář, takže jsem před spaním začala sledovat gotické horrory, abych se trochu uklidnila. Předpokládám, že kdyby se například zřítilo výše uvedené kostelní lešení, mně jediné by nespadla na hlavu železná tyč ani cihla, ale lilek. Vážně – s nostalgií vzpomínám na doby, kdy jsem byla jen letadlo.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Kategorie

%d bloggers like this: