Posláno autorem: Vesper | 9.6.2011

Spálené stodoly / Les Granges brûlées

„Vy z města jste divní.“

Drama/Thriller

Francie/Itálie 1973

Režie: Jean Chapot

Hudba: Jean-Michel Jarre

Hrají: Simone Signoret, Alain Delon, Paul Crauchet, Bernard Le Coq, Miou – Miou, Jean Bouise, Renato Salvatori, Catherine Allégret, Pierre Rousseau, Béatrice Costantini

V zasněžených horách v blízkosti Pontarlier je jedné zimní noci nalezeno tělo brutálně zavražděné ženy. Případ přijíždí vyšetřovat soudce Larcher, který od počátku upne svou pozornost i podezření na obyvatele statku Spálené stodoly, který stojí nedaleko místa činu. Hospodaří na něm matka Rosa, silná žena pevných zásad, spolu s manželem Pierrem, syny Louisem a Paulem, jejich manželkami Lucile a Monique a dcerou Françoise. Vyšetřování se záhy změní v psychologický souboj dvou silných osobností – matky Rosy, nekompromisně hájící svou rodinu, a soudce Larchera, odhodlaného odhalit vraha za každou cenu.

Alain Delon a Simone Signoret se po dvou letech od Vdovy opět setkali před kamerou. Zatímco Delonova postava stojí v tomto případě na straně zákona, Signoret představuje ženu, ne nepodobnou vdově Coudercové. Matka Rosa řídí velké hospodářství, a ač obklopena početnou rodinou, je vlastně sama. Sama se rozhoduje, sama jedná a sama je připravena nést následky obojího. „Když vidím matku Rosu, zdá se mi tak silná, že by byla schopna krýt poklesky svých dětí, a tak přímá, že to zas není možné,“ svěřuje se soudce svému nadřízenému v průběhu vyšetřování. V zásadě má ale jasno: do vraždy je zapleten někdo ze statku Spálené stodoly. Díky jeho úsilí však vyplave na povrch mnohem víc – především pravda o jednotlivých členech na pohled spořádané rodiny.

V příběhu proti sobě nestojí jen postavy Larchera a Rosy, ale i dva rozdílné světy, které zastupují. Soudce přijíždí z města a venkov je pro něj neprobádanou oblastí. Obyvatele městečka i statku si drží od těla, ale zároveň je fascinován jejich stylem života i uvažování. „Tam nahoře nemají domy vůbec okenice. A v noci jsou dveře otevřené, kdyby někdo zabloudil,“ vypráví staršímu soudci. „Jsou to vážně obdivuhodní lidé,“ odvětí on, „člověk má dojem, že pro ně ještě jistá slova neztratila význam.“ Obdivuhodná je ale spíš jen matka Rosa. Ostatní vesničané jsou obyčejní, často neotesaní lidé, kteří v soudci vidí především vetřelce, který se míchá do jejich záležitostí. A on sám se k těm, co se mu snaží přiblížit, staví chladně a odtažitě. „Vy z města jste divní,“ podotkne k němu matka Rosa a v kontextu příběhu má pravdu.

Snímek ovšem život na venkově ani jeho obyvatele nijak neidealizuje. Rodina matky Rosy má statek v nájmu a musí tvrdě dřít, aby se udržela. Není divu, že všichni – kromě matky Rosy – se snaží od reality nějakým způsobem utéct. Její manžel ve volném čase spravuje hodinové strojky, synové se touží osamostatnit, dcera Françoise se chystá odjet za mužem svých snů do Tunisu a Monique pracuje jako pokojská v hotelu, aby unikla špinavé práci na farmě i své tchýni. Jediná postava, která stojí nohama na zemi a hledí realitě přímo do tváře, je matka Rosa. Své sny už dávno oželela a s heslem „člověk si musí zvyknout na všechno“ nekompromisně řeší prohřešky svých nejbližších, a zároveň je hájí před celým světem. Jediná osoba z rodiny, která se jejímu vlivu vymyká, je nešťastná Monique, která se netají zklamáním z manželství se slabošským Paulem, odporem k venkovu a touhou odejít do města, které v jejích očích symbolizuje civilizaci, vyšší úroveň i kvalitu života. Zatímco ostatní postavy se uprostřed zimy oblékají do všeho, co alespoň trochu hřeje, Monique chodí i na statku v minisukni, kozačkách na podpatcích a s nalakovanými nehty. Ani ona však není nevinnou obětí této šachové partie.

Jak jsem se na více místech dočetla, natáčení filmu bylo mimořádně fyzicky i psychicky náročné. Kromě kruté zimy jej komplikovaly vyostřené vztahy mezi mírným režisérem Jeanem Chapotem a dvěma dominantními hereckými hvězdami. Přesto však se nakonec zrodil pozoruhodný snímek s výborně vybudovanou atmosférou a silnými výkony všech protagonistů. Film by se dal charakterizovat jediným slovem: mrazivý. Zasněžené hory, vánice, zamrzlá okna, chladnokrevná vražda a ledové oči soudce Larchera.

Simone Signoret a Alain Delon jsou ve svých partech skvělí. Roli manžela matky Rosy ztvárnil můj oblíbený představitel plachých sekundantů Delonových hrdinů, Paul Crauchet, v roli křehké Monique debutovala tehdy třiadvacetiletá Miou – Miou, dceru matky Rosy si zahrála skutečná dcera Simone Signoret, Catherine Allégret, v malé roli hoteliéra se objevil italský herec Renato Salvatori. V epizodní roličce se jako manželka soudce Larchera mihla Florence Moncorgé, dcera Jeana Gabina, která při natáčení dělala skriptku. Kromě hereckých výkonů stojí za zmínku i působivý soundtrack Jean-Michela Jarreho, na svou dobu a tento žánr velmi netypický.

Spálené stodoly nejsou klasickým příběhem o souboji dobra a zla, ale spíš vyprávěním o střetu dvou rozdílných světů, snů a reality a dvou lidí, kteří jednají podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a v duchu tohoto dovedou být velice tvrdí.

—-

—-

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Kategorie

%d bloggers like this: