Posláno autorem: Vesper | 27.4.2011

Na svátky na svátky vytáhneme ostatky

Velikonoce na okraji světa. Následující článek mě stál veľa osobních obětí – jako je vstávání v nekřesťanské hodiny, abych se dostala na křesťanské bohoslužby, uvolňování se z práce, abych se dostala na totéž místo z téhož důvodu, anebo ponocování ze všech výše uvedených důvodů – a proto je trochu delší. Ale stálo to za to. Pro ty, kdo snad nečetli Kostelní skicu, uvádím, že farnost na okraji světa je spravována řádem a charakterizuje ji vesnický ráz a silný lokální patriotismus ve všech významech těchto slovních spojení.

Květná neděle

Na bohoslužbu na Květnou neděli jsem se dostavila s jazykem na vestě a pozdě. Koneckonců, ať děláte, co děláte, pan farář bude u oltáře vždycky o chvilenku dříve než vy, takže se bude cítit oprávněn významně po vás loupnout okem*. Ještě že jsem krátkozraká. Na svou omluvu mohu uvést, že to byla má první nedělní mše v místní farnosti, a že jsem se chtěla vyhnout průvodu s ratolestmi. Znervózňuje mě totiž dění (v kostele), které se vymyká běžnému řádu (bohoslužeb). Leč, osud tomu chtěl, a stejně jsem byla s průvodem konfrontována. Zapomněla jsem totiž v ranním spěchu na místní zvyk, začínat až po příjezdu jistého autobusu – a ten měl jak na potvoru zpoždění.

Už dlouho jsem nebyla na klasické nedělní bohoslužbě. Za mého mládí si robátka krátila v kostele dlouhou chvíli cupováním kancionálů, bitkami na život a na smrt a parodováním pana faráře. Dnes mají děti v kostele hrací koutek, který je vybaven Biblemi pro později narozené a leporely v severských jazycích (øpråvdu :). Časy se prostě mění. Naštěstí i přes silnou koncentraci dětí bylo možné občas z kněžiště něco málo zaslechnout.

Kočičky se nesvětily. Zato se světilo všechno, co se dalo během cesty do kostela natrhat, co nemělo trny, a nebylo hlídáno psy. Pašije se nezpívaly, ale četly. Průvod s obětními dary provázely děti, zatímco o dary samotné se málem poprali stařešinové.

Během homilie kazatel připravil jedno z přítomných dětí o bundu, aby názorně ukázal, jak to vypadá, když se šaty kladou na zem. Byl to docela roztomilý skeč, když povážíte, že v nejmenované katedrále „pro větší autentičnost“ vodili v tentýž den v liturgickém průvodu živého (a posléze splašivšího se) osla. V přímluvách zazněla prosba za „věci veřejné“, což mohlo vzhledem k aktuální politické situaci znamenat ledacos.

* Murphyho zákon příchodů do kostela

—-

Zelený čtvrtek

Na Zelený čtvrtek byla mše velice hezká, ač poněkud třeskutá – jakkoli bylo venku přes dvacet stupňů. Možná, že kdyby se kostel v zimě používal trochu víc než minimálně, stihly by jej ovečky alespoň trochu zafunět. Těch pár svíček na Hromnice to prostě nevytrhne.

Do lavice jsem se pochopitelně neodvážila („Tam vždycky sedí Maurenc.“). Děti byly naštěstí protentokrát ve většinovém procentu omezeny na předsíň, a skřípání dveří a duté rány padajících zpěvníků člověk časem přestane vnímat. Na nervy mi šel jen jeden zloprcek, požírající v mé bezprostřední blízkosti suchar, zatímco já bojovala s pokušením proti pátému, sedmému a desátému přikázání a umírala hlady.

Jak už jsem řekla, mše byla pěkná. Hlavním celebrantem byl nejvyšší zemský představený, a mělo to styl. Při přijímání se tudíž pochopitelně naplnilo, co řekl prorok ústy zákonodárce Murphyho: Počáteční dvojstup, který má za cíl urychlit podávání se pravidelně a bez zjevné vnější příčiny postupně zvrhne v zástup. V tomto případě se začínalo dokonce u trojstupu a z důvodu rozdílných šarží podávajících a zcela v duchu Zákona odstupňované posvátnosti sv. příjímání záhy nevznikl pouhý zástup, ale pořádný chumel.

Ano, a nohy se umývaly. „Starci“ byli v počtu jedenácti kusů plus jeden mnich. Z toho byli čtyři v obleku, dva s plnovousem, jeden v hábitu, dva v džínech a jeden neandrtálec. K tomu zpíval sbor a jedno dítě viselo z kůru. Naštěstí nohama napřed jen viselo, ale neodešlo. Rušilo to jen mně, takže to zřejmě patří k místnímu koloritu. Tož co.

—-

Velký pátek

Na Velký pátek se podle pověstí otevírají skály, a za své berou i některé přírodní zákony. Jak se ukázalo, totéž platí i pro některé zákonitosti života farnosti na okraji světa, které jsem v minulých dnech na základě svých pozorování pracně definovala.

1. Začalo se pozdě a já přišla včas. (!) Změna proti řádu světa spočívá ve druhém faktu.

2. Pašije se zpívaly, což jsem na rozdíl od neděle vnímala jako pozitivum, ačkoli nedokážu přesně říct, proč. Nabízí se filozofická průpovídka „protože bagr“, ale omezím se na vysvětlení, že se mi to prostě zdálo nějak vhodnější. Prostě tak… tak ňák… ňák tak.

3. Zákon odstupňované posvátnosti sv. příjímání vzal za své. (!!!) Nevím, co si celebrující kněz i koncelebrující vyšší řeholní představený pomysleli, když nejdéle podával pouhý bratr – podle aplikace Orvellova pravidla stupňovaného bratrství jsou si totiž kněží o dost rovnější než jáhni, řeholníci-nekněží a laici – a část Božího lidu tedy opovážlivě dala přednost nedosvěcenci (jak tento jev definuje Kropáčkové vysvětlivka výše uvedeného zákona). Skandál.

O promluvě se rozepisovat nebudu. Znalci teologie, církevního práva a stěžejních děl soudobé duchovní literatury vědí, co je Princip vaření těstovinPatera zásad úspěšného kazatele*, a chápou. Ostatní, pokud chtějí vědět, nechť pilně studují a pochopí.

Zloprcek se dostavil i s posilami – sourozencem a dvojnásobnou zásobou sucharů, což oproti včerejšku nevzbuzovalo nevraživost jen u mé osoby, ale i v okolostojících vypostěných farnících.

Uctívání kříže jsem doposud zažila v individuální formě (fronta + poklek) i v light variantě (3 pokleky v lavici a jede se dál) – a zde jsem doufala v druhou možnost. Nadmíru mě ovšem zaskočilo, když se farnost znenadání zvedla jako jeden muž a přemístila do kněžiště pod krucifix, visící v apsidě. Popravdě jsem v prvotním úleku málem zahučela do staré zpovědnice. Ačkoli jsem zůstala zbaběle vzadu, musím podotknout, že tento způsob se mi jeví jako docela zajímavý, byť je asi realizovatelný jen v malém kostele. Spícího donutí probrat se, k čemuž při light formě nutně dojít nemusí, a zároveň není dán žádný prostor jedincům, kteří při individuálním uctívání nejen poklekají, ale dělají i jiná dramatická gesta (líbání, objímání, vytí, předklony, sedy, lehy, kliky apod.), čímž buď chtějí demonstrovat pravou a nefalšovanou zbožnost (či epileptický záchvat), anebo posílit svůj individualismus (srv. Diferencovaná vysvětlivka pana Ing. Vozemboucha). Lze tedy říci, že liturgové z okraje světa v mých očích ukopali bod.

*Murphyho zákony o církvi, kap. Kázání, čl. 4, odst. b) Sb.

—-

Bílá sobota

Bylo to tak krásné, že se mi ani nechce být padouchem… Leč, církev svatá v sobě shromažďuje talenty všeho druhu a ovce s různým zbarvením roun – a proto si trochu toho šťourání neodpustím.

Za paškálem kráčel průvod a za průvodem se šinula fronta. Rozdíl nebyl patrný na pohled (byla tma), ale na poslech. V průvodu se zpívalo nebo mlčelo, ve frontě se probíralo, co má pan farář, katechumeni a sousedka na sobě, porovnávala se velikost a vzhled svíček (některé očividně pocházely z prvního sv. přijímání majitelů a některé ještě z časů inkvizice) a diskutovalo o tom, co bude následující den k obědu a proč.

Až do rozeznění zvonů, které se vrátily z dovolené v Římě, panovala v kostele tma, vyjma spoře osvětleného kněžiště. Zpěv Exultet za svitu voskovic měl fantastickou atmosféru, během sedmasedmdesáti čtení však byla absence světla spíše sedativní než symbolická. Naštěstí jsem si při pilné včele pořídila popáleniny prvního stupně, což mě udrželo v eschatologickém napětí.

Zpěvy byly pěkné, ale jeden ženský hlas dosahoval místy tak závratných výšin, až jsem se obávala, aby se závrať nezmocnila i jeho šťastné majitelky a dotyčná nesletěla z kůru. Katechumenů bylo šest a nedošlo ani na exotická jména, ani se nikdo neutopil. Při kropení lidu udělal farář ve snaze pokropit osazenstvo kůru několik pozoruhodných piruet, za které by se nemusel stydět ani discobolos. Člověka, který před kontaktem se svěcenou vodou uprchl do zádveří, zahnal do kouta, a přestože dotyčný dal pokorně ruce vzhůru na znamení, že není ozbrojen, farář s aspergilem proklatě nízko jej nemilosrdně osprchoval. Zbyl po něm jen obláček kouře, který pohltila noc…

—-

Neděle velikonoční

Ranní vstávání se podobalo exhumaci. Zatímco farníci byli po nočním flámu nechutně čilí, já po sedmi hodinách spánku dorazila na nedělní mši po čtyřech a polomrtvá.

Dětí bylo opět požehnaně. Aktivní byl především jistý asi dvouletý prevít, který se během bohoslužby zabýval systematickým vykrádáním dolních pater cizích kočárků a odložených kabelek. Jeho tatík průběžně obcházel kostel, a zjišťoval, čí je co, a navracel majetek poškozeným. Prevít byl konfrontován s Božími mlýny až na konci mše, kdy se pokusil zcizit jeden ze svěcených pokrmů a přišel o zub. Dobro opět zvítězilo nad zlem.

—-

Z Velikonoc na okraji světa mám ještě mnoho jiných vjemů a zážitků, ale o těch až na jiném místě nebo při jiné příležitosti. Přeji pevné zdraví těm, kterým při čtení stoupl tlak, a gratuluji vám všem, co jste dočetli až sem.

Advertisements

Responses

  1. Hehe, ten prevít z neděle byl určitě tuleního původu.

  2. Nepochybně…

  3. Opět skvostné, děkuji :)

  4. Skvělé, opravdu skvělé.
    Lehce, elegantně psáno.
    Ten „zloprcek“ je krásný, tedy jako termit, nikoliv jako persona.

    • Bohužel to bylo mládě homo sapiens


Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Kategorie

%d bloggers like this: