Posláno autorem: Vesper | 18.4.2011

Pod postelí něco slintá

Před nedávnem jsme prostřednictvím povídky Pozdní večer u Šerloka nahlédli do světa nadpřirozených bytostí a tajemných zákoutí okraje světa. Dnes bude řeč o strašidlech domácích. Toto téma před časem na svém blogu otevřela moje sestra Elischka, a já si díky jejímu článku připomněla, co nás obě v dětství děsilo – nebo čím jsme se děsily navzájem – anebo čím jsem ji děsila já – a také mě to přivedlo ke konkretizaci mých osobních soukromých osobních strašidel. Bohužel, tato strašidla nejsou žádní bubáci z čeledi j. k. rowlingus, a to, že si z nich člověk dělá legraci, jim na děsivosti neubírá. Třeba se ale pobavíte alespoň vy.

Začnu troubou. Moje trouba domácí je elektrická, hořlavá (dle nápisu vně), výkonná co do pečení a rozmrazování, a zcela k ničemu v oblasti výjevů z budoucnosti. Ptáčka ani daňka nikdy neviděla, ale já se koneckonců bez zvěřiny se obejít dovedu. Až donedávna jsme spolu vycházely velmi dobře. Pak mě ale jednou – když jsem ji otvírala, abych z ní vyndala prázdný pekáč – blesklo hlavou: co když na tom pekáči bude hlava. Nevím, kde by se tam vzala, ani jestli by to měla být hlava lidská, zvířecí, rostlinná nebo XXII, prostě mě to napadlo. A tak jsem kromě dalšího exponátu do své sbírky neuróz získala i cenný poznatek, že čím větší pitomost, tím těžší je myšlenku opustit. Od té doby mě to totiž napadne pokaždé, když mě okolnosti donutí onu troubu otevřít, a tak se z toho stala moje domácí tradice. Fakt, že se mi pár dní nato rozbila útroubní žárovka, považuji za sabotáž, podraz, hodně nejapný vtip a důkaz existence deus ex machina. A mám z toho nervy v troubě.

Nikdy jsem nebyla na horrory. Doma jsme televizi neměli, ale i z toho mála, co se mi v raném dětství podařilo na obrazovce zahlédnout, jsem si dokázala s pomocí své fantazie a neprakticky dobré paměti vytvořit úctyhodnou sbírku strachů. Bála jsem se masek (kvůli Randallovi a Hopkirkovi, ale později jsem těm dvěma z lásky k Fantomasovi odpustila), dinosaurů (Jurský park nenávidím a nemůžu vidět dodnes) a mrtvol (moje první setkání s Herculem Poirotem se odehrálo ve viktoriánském sídle v Anglii, tak se nedivte!). Kvůli dětskému představení Ošklivé káčátko mám dodnes hrůzu z loutek, a co vážně nemusím, jsou klauni. No ale proč o tom mluvím: všechna tahle strašidla se totiž zabydlela u babičky pod postelí. Mrtvoly, loutky a klauni tam byli naskládaní jak kapusty na záhonku, i dinosauři se tam nějak narvali. Všichni v maskách, pochopitelně. A čekali na mě, až půjdu spát. Babička nám, dětem, totiž rozestýlala na zemi, aby ji v noci nebudily naše pády z postele. Až časem se mi podařilo se s těmi podpostelovými strašidly srovnat. U rodičů jsme měli palandu, a já spala nahoře, tudíž pode mnou nebyla strašidla, ale Elischka, kterou jimi šlo strašit (což mi šlo docela dobře, jak z jejího článku vidno). A dnes mám ve svém bytě postel, která sice stojí pevně na zemi, ale nikoli nohama, což zcela eliminuje výskyt entit strašidelného typu – a já můžu klidně spát.

Další moje domácí strašidlo žije na schodišti. Abych se dostala do koupelny, musím projít kolem schodů, které vedou do přízemí. Za světla jsou to dva až tři kroky, za tmy jeden. Od jisté doby trpím utkvělou představou, že když otevřu dveře do setmělé předsíně, strašidlo mě chytí za krk, dřív než stihnu hmátnout po vypínači – anebo mi hmátne po ruce, až po něm hmátnu. Kvůli tomuhle strašidlu před ostatními předstírám zápal pro úsporu elektrické energie a trénink skoku do dálky; a když jsem sama doma, předstírám, že se mi celý večer nechce na záchod. A strašidlo – nevím vlastně, jak přesně vypadá, ani odkud se vzalo, ale myslím, že s ním mají něco společného ukázky z Mumie, co jednou běžely po reklamě uprostřed Dr. House.

Poslední strašidlo, o kterém se zmíním, bydlí v mém kumbále. Kromě toho, že v něm dělá neskutečný binec, jakého bych při své fanatické pořádkumilovnosti (určitě) nebyla schopna, má v kompetenci mou pračku. Je to přímý potomek pračkového strašidla, které se kdysi dávno uhnízdilo v pračce u rodičů, a které po mně převzalo štafetu ve strašení Elischky. Tento typ strašidla se aktivuje při zapnutí předmětného spotřebiče, a během jeho chodu dokáže vyprodukovat celou symfonii divných zvuků, čímž v nervózních jedincích (ke kterým naštěstí ani v nejmenším nepatřím) vyvolává děsivé představy, co by voda udělala s podlahou, kdyby pračka například explodovala, a co by asi udělal s jejich bankovním účtem nákup nové pračky. Nejaktivnější je toto strašidlo za větrných bouřlivých nocí, za úplňku, v čase přílivu, po Vánocích, a když se zpozdí výplata.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Kategorie

%d bloggers like this: