Posláno autorem: Vesper | 5.4.2011

A plynou dny já zůstávám (pokus poetický)

Chtěla bych, aby dnešní povídání bylo jarně poetické. Nejlepší pro tento žánr je prý metoda volných asociací… To jsem vám tak jednou stála na mostě Mirabeau a dívala se do hlubin Seiny, a přišla na mě melancholická. Tedy… byl to sice most Mirabeau, ale na okraji světa, vedoucí ke zkratce do Tajemné zahrady. Neteče pod ním zrovna Seina, ale voda to je. Z větší části určitě. A vlastně jsem nebyla úplně melancholická. Jen jsem hloubala, jestli by se z té vody mohl vynořit obojživelný tank, což jsem předtím viděla v jedné filmové vizi budoucnosti pro pamětníky. Tak nevím s tou poezií.

Velkým oknem do kasina přiletěla mokasína.

Na okraji světa jsou lidé čistotní. Tedy alespoň v porovnání s jinými částmi Prahy, třeba s Hlavním nádražím. Vyjma Nového roku a jarního tání máme v ulicích relativně uklizeno. Proto každý nezvyklý odpadek upoutává pozornost. Naproti našemu zdravotnímu středisku (= baráčku, kde bydlí veterinářka) se nyní pravidelně povalují noviny, a to ne ledajaké, přímo a osobně Corriere della Sera (pozn. pro neznalce italských reálií: není to medicínský časopis se zaměřením na choroby trávicího traktu). Podivné je, že ač pohozený denní tisk bývá zpravidla bleskurychle zrecyklován skupinou jedinců, kteří spí v lese a věří, že sprchou do sebe dostanou ďábla, tohoto se nikdo nedotkne. Nabízí se jedno logické vysvětlení: v jisté neodkladné záležitosti přicestoval na okraj světa některý z donů a ubytoval se v nedalekém penzionu (jehož majitel, tváří v tvář nabídce, která se nedá odmítnout, ho jistě rád sám musel ubytovat) a paní doktorka má nového pardála… tedy pacienta. (Člena donova doprovodu, který utrpěl pracovní úraz.) Teorii o vysoce postavené návštěvě s radikálním přístupem k řešení problémů nasvědčuje i fakt, že v protějším Hotelu duchů to v posledních dnech docela žije. Tedy – vlastně naopak.

Děti si na školní besídku přinesly lahvovou desítku.

Jsem sběratel od kosti. Problém to byl hlavně v dětství, kdy se mi podařilo zamořit naši domácnost všemožnou veteší, na které spočinulo mé sběratelské oko. Prázdnými flaškami počínaje a sbírkou sošek psů konče. Nyní už jsem dospělá a mám (vcelku) zdravý rozum a (skutečně) malý byt, a zmíněnou úchylku jsem omezila na plyšáky, objekty, co se dají nacpat do počítače anebo do mrňavé poličky, kterou jsem pro tento účel vyhradila – vedle sbírky psích sošek, mincí, mušlí, svíček, sovích sošek, kamínků a sádrového Myronova Discobola. Pochopitelně občas dochází k recidivám. Když se například k mému oblíbenému sýru začala přidávat magnetická čísla na lednici, dostala má rána zcela novou příchuť. A tak nyní mám působivou sbírku čtrnácti nul a ledničku, co je pro smích každé návštěvě, která ke mně zavítá. Tohle mi snad vesmír dělá naschvál.

Všude holek jako kvítí, půlka z nich jsou transvestiti.

Ještě to s tím pokusem o jarní poezii nechci vzdát. Jaro rozhodně poetické je. Vlastně jsem ho odjakživa nesnášela, protože mi připadalo falešně optimistické, což já rozhodně nebyla. Ale v posledních letech ho mám ráda – život na okraji světa má k přírodě blíž než v jinde (někdy tak blízko, že nám losi koukají oknem na televizi), a tak si změny ročního období jsem s to všimnout i v totálním nasazení. Minulý týden jednoho rána, když jsem vyrazila do práce (nevím, co bylo za den, a tehdy jsem to taky nevěděla), jsem zjistila, že trávník před naším plotem jaro stihlo přes noc pokrýt kobercem fialek. Pak stačilo pár teplých dní, a objevily se první lístečky, travička, kytičky a tramvajáci nám konečně přestali zatápět. Ptáčkové šveholí, pejsci vesele skotačí a trávníčky u chodníčků jsou už zase plné jejich… antiperlí. Ze slečen se staly svlečny a z hochů upocení neandrtálci. Krásně je na světě.

Dětem, které zlobily, rozdupeme mobily.

Nedaleko brány U koníčka stojí mezi mnoha jinými jeden domek, který je z poloviny opravený a z poloviny ne. Kolem je zahrádka, z poloviny obdělaná a z poloviny ne. I střecha je opravená jen napůl a majitel je patrně půlčík. Jediné, co se vzorci zcela vymyká, je plot. Ten padá celý. Nedávno někdo na zídku Půlčíkova plotu napsal křídou následující moudrost: Dobré ploty – dobré sousedské vztahy. Vzpomněla jsem si v této souvislosti na dobu, kdy jsem se coby robátko přistěhovala na nově vzniklé sídliště, kde se slušelo, aby v jednom bloku měli všichni garážová vrata pěkně natřená, a to stejnosměrnými tahy a jednotným odstínem. Dodrželi to všichni, až na jedno individuum, které bylo nad zmíněný úzus povzneseno tak vysoko, že vzkaz milujících sousedů Pane Jelínek, natřít vrata ještě letos! (mimochodem vyvedený křídou) na svých vratech dokázalo ignorovat až do přespříštích Vánoc. Je tedy možné, že Půlčíkovo ne zcela souměrné oplocení pohoršuje místní cech plotařů a ti proti němu pletichaří. Já si každopádně myslím, že je to bouře ve sklenici vody. Jeden z našich předních designérů vytváří věci, které vypadají skoro stejně jako Půlčíkův plot, a sklízí s tím vavříny a statisíce. Takže co.

Poezie je věda. Aby ale nepřišli zkrátka ti, co se na ni od začátku těšili a až do konce marně čekali, tady je jedna malá náhrada:

Dobrý večer Jupitere,
dobrý večer Saturne,
komety jsou hvězdy, které
vyrazily na turné.

Použité verše jsou od Karla Plíhala, název článku od Guillauma Apollinaira.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Kategorie

%d bloggers like this: