Posláno autorem: Vesper | 4.4.2011

Gepard / Il Gattopardo

„Jestli chceme, aby všechno zůstalo, jak je, musí se všechno změnit.“

Historický/Drama/Válečný/Romantický

Itálie/Francie 1963

Režie: Luchino Visconti

Hudba: Nino Rota

Hrají: Burt Lancaster, Claudia Cardinale, Alain Delon, Paolo Stoppa, Rina Morelli, Romolo Valli, Serge Reggiani, Mario Girotti, Lucilla Morlacchi, Pierre Clémenti, Giuliano Gemma, Ida Galli, Ottavia Piccolo, Rina De Liguoro, Halina Zalewska, Lou Castel, Marie Bell, Maurizio Merli

Píše se rok 1860, Garibaldi se vyloďuje na Sicílii, risorgimento je v plném proudu. Kníže Fabrizio Salina dobře ví, že končí historická role třídy, k níž po staletí patří jeho rod, že ji vytlačí vrstva lidí často nevzdělaných a nekultivovaných. Myšlenku zániku světa, který miloval, přijímá se smutkem, ale s vědomím jeho neodvratnosti. A hlavně s odhodláním pomoci milovanému synovci, aby si v novém světě našel správné místo pro sebe a své potomky. Se shovívavou ironií sleduje, jak instinkt vede podnikavého Tancrediho z řad revolucionářů vzápětí do armády nového krále Itálie a od vlažného zájmu o strýcovu dceru Concettu do náruče krásné Angelicy, dcery plebejského zbohatlíka. (srv. fdb.cz)

O Gepardovi se nepíše snadno. Je třeba ho vidět a před viděním přečíst. Film se drží své předlohy, stejnojmenného románu Giuseppe Tomasi di Lampedusy, tak těsně, jak je to jen možné. To, co Tomasi di Lampedusa popsal, Visconti převedl na plátno. Mistrně a do nejmenšího detailu. Tak, že máte dojem, že se nedíváte na film, ale na příběh, který na svých obrazech rozehrál někdo ze starých mistrů.

Gepard je na jedné straně monumentální historickou freskou, zobrazující dramatické momenty dějin Sicílie na prahu nové doby, na straně druhé příběhem šlechtické rodiny, které se společenské změny dotýkají. Název filmu je odvozen od znaku rodu Salinů, jehož hlavní představitel, kníže Fabrizio (Burt Lancaster) je patriarchálním vládcem svého malého světa i rodiny, kterou tvoří jeho hysterická manželka Maria Stella (Rina Morelli) a sedm dětí, mezi nimiž vyniká povýšená Concetta (Lucilla Morlacchi) a rozpustilý Francesco Paolo (Pierre Clémenti). Kníže, muž vzdělaný a kultivovaný, milující filozofii a astronomii, si nutně připadá mezi povrchními lidmi, kterými ji obklopen, sám. Jediný příbuzný, do něhož vkládá jisté naděje i vřelé city, je mladý, ale nemajetný synovec Tancredi Falconeri (Alain Delon), který se přidává k revolucionářům, stojícím proti monarchii Bourbonů. Jejich cesty se opět setkávají na venkovském sídle rodiny Salinů, v Donnafugatě. Kníže po příjezdu uspořádá tradiční velkolepou večeři pro místní honoraci, a Tancredi se při této příležitosti setkává s Angelicou (Claudia Cardinale), krásnou dcerou měšťanského zbohatlíka Calogera Sedàry (Paolo Stoppa). Kníže s nostalgií i jistým pobavením sleduje, jak si ambiciózní Tancredi pojistí budoucnost výměnou trikolóry za uniformu armády krále Vittoria Emanuela II., a majetek zásnubami s Angelicou na úkor sestřenice Concetty, která je do něj zamilovaná, a vytrvale odmítá dvoření milánského hraběte Cavriaghiho (Mario Girotti, později známý jako Terence Hill).

Viscontiho styl vyprávění je pomalý a precizní, příběh se rozvíjí pomalu, ale rozhodně ne nezáživně. Dojde i na zručně natočenou akční scénu bojů „rudých košilí“ a vojáků, i na několik vtipných momentů, o které se postará svérázná postavička rodinného duchovního, otce Pirrona (Romolo Valli). Největší síla snímku ale stojí na dvou pilířích: tím prvním je vizuální stránka, druhým dialogy.

Gepard je film s nádhernou výpravou, po vizuální stránce je perfektní. Ať jde o přírodní scenérie, záběry z uliček sicilských vesnic nebo výjevy z kruhu rodinného, všechno je promyšleno, nasvíceno a uspořádáno do dokonalých kompozic. Do nich pak přesně zapadají herci, úchvatné kostýmy od Piera Tosiho i působivý hudební podklad Nina Roty. Kapitolu sama pro sebe si zaslouží závěrečná velkolepá plesová scéna, která trvá téměř 45 minut – a stále je na co se dívat. Visconti hovoří nejen skrze postavy, ale především prostřednictvím obrazů. Úpadek aristokracie lépe než všechny repliky vystihuje pohled na neobydlené a chátrající části obrovského paláce v Donnafugatě, ve kterých si Tancredi a Angelica hrají na schovávanou, scény z plesu staví proti sobě nádheru šlechtické kasty i její degeneraci, ke které v průběhu staletí dospěla. Nebo když kamera snímá členy rodiny Salinů v kostelních lavicích – jejich tváře náhle vypadají voskově, jako by byli již mrtví.

Kníže Fabrizio to vše pozoruje, a v souvislosti s koncem starých časů si uvědomuje i pomíjivost vlastního života. Když za ním přijede tajemník prefektury, aby mu nabídl místo v nové vládě, odmítá. „Jsme staří, Chevalleyi, prastaří… Jsme unavení a dnes už prázdní.“ Hrdý kníže Salina, jako symbol zacházející slávy aristokracie pro post senátora doporučí neotesaného starostu Sedàru, který v jeho očích zastupuje nadcházející vládu buržoazie. Tancredi a Angelica pak představují z obou protichůdných stran to nejlepší. „My jsme bývali gepardi, lvi; a nahradí nás šakalové, hyeny. A všichni dohromady, gepardi, šakali i ovce, budeme dál věřit, že jsme sůl země!“ Kníže neodmítá poctu ze strany vlády ze strachu nebo rezignace, ale z lásky k Sicílii, které rozumí, protože on sám je jako tato země, a jeho místo je v ní. „Spánek, spánek je to, co Sicilané chtějí, a odjakživa nenávidějí toho, kdo je chce probudit, i když jen proto, aby jim přinesl ty nejkrásnější dary. Naše smyslnost je touha po zapomnění, naše výstřely a rány nožem touha po smrti.“

O protagonistech se příliš rozepisovat nebudu. Visconti jiné než maximální výkony nepřipouštěl u nikoho, tím méně u herců. Burt Lancaster, ač Američan a silně ne-sicilský typ, se zhostil partu knížete víc než důstojně, Claudia Cardinale a Alain Delon vytvořili jeden z nejkrásnějších párů filmového světa. V malé roli dona Ciccia Tumea, přítele knížete Fabrizia, se objeví Serge Reggiani a jednu z dcer Salinových ztvárnila začínající Ottavia Piccolo.

Co je Gepardovi vytýkáno, je jeho značná délka – trvá přes tři hodiny. Oproti knižní předloze končí vlastně ve dvou třetinách. Román pak dále pokračuje několika kapitolami, které se odehrávají několik až mnoho let po plese, jímž se příběh ve filmu uzavírá. O dalším osudu postav se divák sice nedozví, ale vzhledem k celkovému vyznění snímku je takto otevřený konec zcela adekvátní. I v tom spočívala Viscontiho genialita, ve schopnosti skončit v pravý čas.

—-

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Kategorie

%d bloggers like this: