Posláno autorem: Vesper | 28.3.2011

Zpívej píseň penízků

Dnes si povíme něco o úplňku, o květinách, o trpaslících a o bankovních službách na okraji světa. Řeč bude i o literatuře, astronomii, lykantropii a pyromanii. Dobře se bavte, lidové vrstvy.

Devět malých černoušků klepalo v noci kosu / jeden kosu neklepal, zbylo jich jen osm

Oficiálně je tady jaro. Ale nevím, jestli to ví taky jaro. Na jedné vedlejší ulici jsem před pár dny našla přeživší hromadu sněhu. Pořádnou hromadu. Teplo bylo zatím jen pár dní, a na zahrádkách kvetou sněženky, bledule a krokusy, které nedočkaví zahradníci donesli pod rouškou noci a pod kabáty z květinářství a napěchovali do země, aby sousedi čubrněli. Po divokých sněženkách a sasankách, talovínech, ladoňkách, blatouchách a blatouších, které pamatujeme z minulých let, zatím ani stopa. Urodila se jen spousta kočiček, ale mám obavu, že se ti chlupatí mrňousci teplejších časů nedožijí, neboť je nejspíš opět do poslední větvičky orvou nenechaví farníci (jedna z lokálních tradic). Měla jsem skoro cukání pověsit na některé cedule „nepokradeš“, ale mám pocit, že by to stejně nepomohlo. Obávám se, že trestní sazba za tento hřích se po koncilu změnila, a když vám nehrozí pěší pouť do Říma, tak vo co go?

Sedm malých černoušků slyšelo zlou zvěst / jeden se stal trpaslíkem, zbylo jich jen šest

Někteří obyvatelé okraje světa mají umělecké ambice. Ačkoli, ambice je možná čirý eufemismus, správné a objektivnější by bylo nazvat to uměleckým komplexem. Jeden příklad za všechny. Jdete-li cestou od kostela směrem k potoku, po pravé straně – tedy přesněji, napravo je to v případě, že jdete sem, pokud jdete tam, je to nalevo – žije jeden hospodář s rodinou. Tedy, ne že by měl skutečné hospodářství, ale očividně se zhlédl v nějakém bukolickém obrázku z knihy po babičce nebo se možná uhodil do hlavy o trám, když vzal svá robátka do skanzenu. Zkrátka a dobře, jejich dům je pravá a nefalšovaná chalupa s kolem od vozu na fasádě (vedle satelitu) a peřinami, vyloženými po ránu v okně. Bohužel, nezůstalo jen u toho. Před pár týdny se ukázalo, že majitel onoho rustikálního doupěte není neškodný ctitel lidových tradic, ale neuropatický ujo s kulturní úchylkou v pokročilém stadiu. Kolem jednoho z keříků na své zahrádce totiž vysadil kompletní sedmero sádrových trpaslíků, vyvedené v zářivých barvách. Naneštěstí je jeho zahrádka na rohu odbočky z hlavní, takže počet nehod začal okamžitě prudce stoupat. A mimoto se rozneslo, že trpaslíci jsou suvenýry, které si ujo vozí ze služebních cest na hranice republiky. A pak, že jsme zápecníci.

Pět malinkých černoušků sedí ve vikýři / jeden se stal vlkodlakem, zbyli jenom čtyři

Úplňková noc je nocí vlkodlaků, a lidé na okraji světa to v zájmu zachování svého zdraví a životního stylu plně respektují. Jakmile se na nebeskou báň vyhoupne kompletní verze měsíce, nepotkáte po setmění venku živou lidskou duši. Já sama chodím za úplňku ven ráda, coby yennork se nemusím bát ani o život, ani o svůj luzný zjev. A úplňkové noci mají své kouzlo, i když zrovna neholdujete syrovému masu. Kočkám svítí oči, měsíc k sobě přitahuje oceán a bytosti dvojí přirozenosti si užívají pár hodin svobody. Ovšem ty pověry, že se v tomto čase něco děje s bylinami nebo dokonce s hmotností lidských těl, jsou naprosté nesmysly. Nepřestává mě udivovat, jak na takové hlouposti může rozumný člověk věřit. Za úplňku se dá shodit jen jedním způsobem, a to tím, že si vyrazíte na procházku a posléze si dáte závod s vlkodlakem (a vyhrajete). Co se bylin týče, domnívám se, že je praktičtější je trhat za světla. Sice tím možná zazobaného ženicha nepřivoláte, ale zase se vám nestane, že byste zaměnili šalvěj za kopřivu.

Minulý úplněk byl mimořádný. Už během dne oblaka připomínala mořský příboj, a když vyšel měsíc, byl tak velký, že byla vidět luxusní vila s bazénem a sbírkou Modiglianiho, co si tam dal postavit E.T. (Inu, sladký život filmových hvězd…) V noci pak soused Pyromaniak oslavoval osazení futer svého nového přístavku a spolu s francouzsko-slovenským párem (a psem, co se nejmenuje Alan) doráželi zbytky ze Silvestra. Před půlnocí byl ohňostroj, sestávající se z pěti petard, dvou dělbuchů a jedné salvy z kanónu, kterou jejich směrem vypálil rozespalý (a rozběsněný) soused Hydraulik. Dalšího dne Pyromaniak udělal táborák ze zbytků nového přístavku a slavnostně přísahal, že skončí s bublinkami a Hydraulika vykostí. Je tu veselo.

Tři malincí černoušci nepřežili leden / příliš četli, málo jedli, a tak zbyl jen jeden (a jak to dopadlo s ním, víme)

Jednoho krásného jarního odpoledne se na rohu uličky k jezeru objevila sportovní taška s literárními potřebami. Tedy se starými knihami. Na okraji světa nemá tato oblast tržního hospodářství bohužel ani minimální procentuální zastoupení, což vede některá tupá, odporná a deprivovaná hovada k zavádějícím dedukcím, které zde pro jejich hanebnost a naprostou, ale naprostou nesmyslnost, nebudu konkrétněji rozvádět. Taška prostě vyvolala rozruch. Obsahu se nikdo nedotkl, ale zato kolem ní místní populace zvědavě kroužila, jako by šlo o nový druh muchomůrky. Všichni čekali, jestli se dřív někdo odhodlá k činu nebo si neznámý taškář vezme svůj majetek zpátky a ukáže se, že šlo o test pevnosti našich charakterů. Přiznávám, že jsem také kroužila, a od zločinu mě neodradila ani tak má morální výška, jako spíš fakt, že Jirásek byl nacionalistický škrabák a Voltaire kůň.

Zpívej píseň penízků kapsu plnou žita / kosí havěť tucty dva v koláči je skryta

Před dvěma týdny jsem měla tu čest se zdivočelým bankomatem. Kartu mi sice nesežral, ale pokousal ji takovým způsobem, že nezbývalo než ji se všemi poctami pohřbít a následujícího rána se vypravit pro novou. Tak jsem udělala první zkušenost s bankovnictvím na okraji světa.

Na pobočku banky jsem dorazila pět minut po začátku otvírací doby, což sice nebylo moc zdvořilé, ale omluvou mi budiž, že jsem z nervozity nemohla dospat (což je v mém případě příznak deliria). První problém nastal krátce potom, co jsem prošla dveřmi. Židle jsou tu vyšší než na gynekologii a vylézt na jednu z nich ve vysokých podpatcích, které nosím, potřebuji-li si přidat centimetry a sebevědomí, nebyla žádná legrace, jakkoli legračně jsem při tom vypadala. Když jsem se nakonec usadila a křečovitě se držíc přepážky nabyla jakés takés jistoty, že nespadnu, spadl v bance internet. A tak jsem si aspoň popovídala s pánem za přepážkou o životě a dívala se, jak mlátí myší do klávesnice a naopak. Když pak přišel nějaký Rus a chtěl pár tisíc Euro a mě za ženu, vzdala jsem to a jela do práce. Nakonec ale vše dobře dopadlo. Po týdnu se mi podařilo získat novou kartu, dosáhnout špičkové úrovně ve výškové akrobacii a zůstat šťastně svobodnou.

Advertisements

Responses

  1. Dík, pobavilo nemálo. :))

  2. Nj, pořád se něco děje… :)


Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Kategorie

%d bloggers like this: