Posláno autorem: Vesper | 21.3.2011

Pozdní večer u Šerloka (horror k pohledání)

Polena v krbu praskala a oheň vydával příjemné teplo. Přesto jsem se ve své lenošce zachvěl zimou a přitáhl si vlněný pléd až k bradě. I přes silné závěsy bylo slyšet, jak se do oken opírá ledový vítr. Krátce jsem pohlédl na tvář svého přítele, která v matném odlesku hořících svící vypadala téměř neživě. Nebo měl snad onu nezdravou barvu jeho pokožky, která mne ve skrytu duše tolik znepokojovala, na svědomí ten sajrajt ze sušených žab, co si nacpal do dýmky?

„Jste velmi laskav, doktore,“ pronesl náhle, aniž odtrhl skelné zraky od plamenů, „že jste mi přišel dělat společnost, když tu není má drahá choť.“

„A kam se vlastně v takovém nečase vypravila?“ optal jsem se toliko ze zdvořilosti.

„Je členkou jakéhosi spolku švadlen a šiček,“ odpověděl on. „Jsem totiž pevným zastáncem názoru, že má-li manželství fungovat, je třeba ženě občas nějaké to nevinné povyražení dopřát. A považuji za odměnu za svou velkorysost fakt, že si má drahá zvolila takovou všeobecně prospěšnou činnost.“

„A nebojíte se o ni v takovém nečase?“

„Nepříliš. Přestože se zdá, jako by naše sídlo leželo na samém okraji světa, v okolí je mnoho stavení, kde by člověku v nesnázích jistě podali pomocnou ruku,“ odvětil. „Ačkoli ne vždy by to byla ruka lidská,“ dodal po chvíli zamyšlení.

„Co to říkáte?“ vykřikl jsem zděšeně a málem se přidusil karamelkou. „Naznačujete snad, že v okolí jsou strašidla?“

Můj přítel zachoval ledový klid, a dál dýmal jako tovární komín. „Nic nenaznačuji, můj milý doktore. To, co tak neobratně nazýváte strašidly, a máte přitom na mysli bytosti nadpřirozené, či zkrátka vymykající se našemu chápání, se vyskytují v této krajině stejně jako všude jinde na světě. I když – a to přiznávám – v jiných oblastech bývá jejich výskyt bezpečně omezen na obludária, firemní maškarní večírky a jiné obskurní podniky. Zde se je však nepokoušíme takto krutě omezovat. Jsme přece civilizovaná společnost. A mimoto jsou v převaze.“

„Skoro mi naháníte,“ zakoktal jsem. „Jsem sice válečný veterán-teoretik, ale teď abych se bál odejít domů.“

„Ale to by bylo nemilé. Poradím vám tedy, kterým místům se při cestě raději vyhnout, než vás vykopnu na mráz.“ Zabafal z dýmky, vyplivl do ohně pár zubů a začal s vyprávěním. „Vezměme například onu opuštěnou vilu, která se nachází jen pár set stop od mého sídla. Říká se jí Zafónova vila, přestože sám nevím proč. Muselo to být nádherné stavení. Přijdete-li blíže, což bych nedoporučoval, můžete se prohlédnout zbytky maleb v její omítce.“

„Myslíte graffiti,“ přerušil jsem ho. „Ty dnešní děti…“

„Sgrafiti,“ opravil mě nevrle. „Obrazce, malované do vlhké omítky. Zafónova vila se jimi může pyšnit, což se o stavbách, vyzdobených vámi zmíněnou technikou, říci nedá. Ovšem Zafónova vila má ještě jednu architektonickou zvláštnost a tou je věž. A k této věži se právě váže onen příběh, pro jehož temné vyústění není radno jistými místy chodit po setmění bez notné dávky odvahy či slabomyslnosti.

V oné vile žil kdysi bohatý španělský grand jménem don Vedro. Byl několikanásobným vdovcem a měl jedinou dceru. Přál si mít z ní jeptišku, ale jeho sen se nesplnil. Seňorita Esmerajda byla dívka tuze lehkomyslná a tak se jednoho dne vrátila z města nejen se šafránem a trochou toho zázvoru, ale i s outěžkem. Vedro byl zdrcen. Byliny namíchal dceři do kávy, a když usnula, zavřel ji do věže, aby tam spala sto let. Vyvěsil černé prapory, v okolí vily vysadil kopřivy a se svým přítelem Parnem žil šťastně až do smrti.“

„Přesně jako v té pohádce o Zlatovlásce,“ vydechl jsem užasle a zastříhal ušima.

„Ještě není konec,“ pravil můj společník a letmo pohlédl na jeden z mnoha hodinových ciferníků, které visely na stěně. „Nezapomeňte na Esmerajdina milého. I on žil až do smrti, ale o štěstí v jeho případě hovořit nelze. Když zjistil, co se přihodilo a došlo mu, že svou vyvolenou vzhledem ke své alergii na kopřivy nedokáže z věže osvobodit, uřízl si hlavu a stal se bezhlavým rytířem, který žije v domku u kostela.“

„Myslíte to zchátralé stavení, které má zatemněná okna a dveře tak nízké, že jimi může člověk projít jen v předklonu?“ otázal jsem se.

„Jistě. Bezhlavý okna nepotřebuje a ty dveře jsou mu akorát,“ zněla odpověď.

„Ale jak si dokázal sám uříznout hlavu?“

„Myslím, že použil gilotinou. Měl francouzské předky,“ odpověděl můj společník a po chvíli tichého dýmání pokračoval. „Pak tu máme Esmerajdinu starou chůvu, která poté, co se ve vile zabydlel Parno, zešílela vlivem poklesu hodnot.“

„A co se s ní stalo?“ optal jsem se bez dechu.

„Bydlí v tom malém domečku vedle vily svého bývalého pána. V noci vyje jako hyena a trhá záclony.“

„Proč trhá záclony?“ nechápal jsem.

„Aby je mohla snáze pozřít,“ vysvětlil můj přítel a povytaženým obočím dal najevo, že ho moje nechápavost začíná poněkud unavovat. „Umíte si vůbec představit, doktore, co by udělala taková záclona, polknutá vcelku, s jejím zažívacím traktem?“

„Chraň Bůh!“ zděsil jsem se. „To mě vůbec nenapadlo! Doufám, že tato nešťastnice je poslední z obětí krutého Vedra!“

„Bohužel nikoli. Byla tu ještě černá služebná, která také musela dům záhy po tragédii opustit. Ani ona nedopadla nejlépe.“

„U Joviše,“ povzdychl jsem si. „Snad také nezešílela?“

„Jak jsem řekl, nedopadla nejlépe,“ odtušil můj přítel temně. „Jak spěchala pryč z Vedrova domu hrůzy, upadla a zlomila si čéšku. Od té doby se jí v okolí říká Dáma s kolenem.“

„A proto ta soška černé Madony ve výklenku jejího domu,“ zašeptal jsem v posvátné hrůze. „Má zřejmě ochránit její druhé koleno.“

„Tak tak,“ přisvědčil můj společník. „Poslední, před čím vás chci, můj drahý doktore, varovat, jsou vlkodlaci. S rodinou dona Vedra, pokud vím, nemají žádný vztah, až na to, že se od nich zmíněná šílená chůva naučila výt. Tak tedy, místní vlkodlačí smečka obývá dům ve slepé uličce, která je kolmá ke kostelu. Nad hlavním vchodem má znak jejich rodu.“

„Ovál se dvěma jehlany po stranách,“ přitakal jsem.

„Vlastně jde o hlavu a vedle ní dva tesáky,“ opravil mě můj přítel. Je to symbol jejich dvou podob – lidské a vlčí. A jistě také jejich odvěké války s církví.“

„S církví? Snad tímto označením nemyslíte oněch pár svatých mnichů, kteří v této odlehlé pustině obětavě pečují o Boží lid?“

„Jistě. Proč myslíte, že místní farnost má ve znaku meč, ověnčený dvěma ratolestmi? Jde o symbol boje s vlkodlaky a ratolesti jsou památkou na mučednictví těch, kteří nestáli na správné straně.“

„Na heraldiku jsem během studií medicíny nešťastnou náhodou chyběl,“ podotkl jsem nesměle, abych nevypadal jako imbecil. „Ale podle poměru mečů a ratolestí bych si troufl odhadnout, že vlkodlaci vedou dva jedna. A proč je po stranách šíp a klíč?“

„Každý řád má nějaké své heslo, které charakterizuje jeho spiritualitu. Toto má myslím znamenat: střílej nebo vypadni.“

„Dnes se tomu říká gou mast šou on,“ pousmál jsem se a vstal, abych se rozloučil, protože jsem pochopil, že náš rozhovor je u konce. Můj přítel mě vyprovodil až ke dveřím a než je zabouchl, poklepal mi na rameno.

„Šťastnou cestu domů, milý doktore. Nemějte strach – a na upíry vůbec nemyslete.“

Reklamy

Responses

  1. OLOL!!


Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Kategorie

%d bloggers like this: