Posláno autorem: Vesper | 7.2.2011

O lidech, o psech a o lidech se psy

Bylo nebylo… Za sedmero horami a sedmero řekami leželo jedno veliké město. A na samém jeho okraji byla poslední silnice a za ní končil svět. Ale i na samém okraji světa žili lidé. Bydleli v domech se zahrádkami, na kterých chovali zvířata všeho druhu. Během týdne pracovali, v neděli chodili do kostela, do hospody a na procházky do lesa, podél potoka a k jezeru. I když měli občas slámu v botách, bláto až za ušima a sněhu po krk, bylo jim tam dobře.

Mému nejbližšímu sousedovi se říká Hydraulický lis. Jeho dům je nejvyšší a nejmodernější v naší ulici. Bydlí v něm se svou paní, šesti a více kočkami (mám na mysli Felis silvestris) a svým soukromým arzenálem. Povídá se toho o něm hodně. Zatím se ke mně doneslo, že je policista v přestrojení, zločinec v přestrojení, terorista, redempterorista, komunista, socialista, klerofašista, chovatel psů anebo chovatel koček. Vyberte si.

Za sebe mohu říct, že pán a paní Lisovi jsou milí a příjemní sousedé, kteří nejsou zvědaví víc, než je na vesnici obvyklé, a když je krize, rádi přispěchají na pomoc. Když mi například během prvního ničivého úderu loňské zimy přestala jít v domě elektřina – na které závisí vše, topením a teplou vodou počínaje a nejrůznějšími čidly a čudlíky konče – byl to právě Hydraulik, který si věděl rady.

Co se zvířectva týče, měli pejska, velškorgiho myslím, ale ten jim umřel a od té doby mají kočky. Kolik přesně nevím, a nejspíš to nevědí ani oni sami. Na naši zahradu si chodí mrouskat a ještě jiné věci dělat většina z nich. Snadno identifikovatelná je jen perská Sněženka, ostatní jsou mourovaté, hlučné a divoké.

Druhý nejbližší soused je Vápník. Aspiranti na flek v místní intelektuální kastě to z nepochopitelných důvodů komolí na Cápník a smějí se tomu, většina ostatních mu říká dědek. Vápník s nikým nemluví, s nikým se nestýká, ale zato buduje. Už budoval, když jsem se přistěhovala, a buduje stále. A úplně sám. Čas od času si najme na výpomoc jednoho dělníka, ale ten vždycky po pár dnech zmizí. Zda práskne do bot nebo jej Vápník zabetonuje pod altánek, není úplně jisté. Přesto však už má Vápníkův dům dvě patra a podkroví, což dráždí Hydraulického lisa, který to považuje za útok na svou čest a pozici místního capa di tutti capi. Vápníka ale není radno dráždit. Když mu začaly jednoho dne jít na nervy nákladní auta, která si kolem jeho hnízdečka zkracují cestu k velkoprodejnímu skladu, umístil na křižovatku kbelík s vápnem a pak tři dny škodolibě sledoval, jak kolem něj řidiči v potu tváře a smrtí v očích dělají hodiny.

Kousek od Vápníka žijí další lidé, jejichž jméno neznám, ale psisko ano. Je to kříženec německého ovčáka a tyranosaura a jmenuje je Mája, Majka, Lajka, Krajka nebo tak nějak, a jejímu pánovi se říká Držte-si-tu-zatracenou-bestii. (Hydraulický lis jej oslovuje i příjmením Nebo-dojdu-pro-pušku.) Je to jeden z mála zlých psů, které jsem v životě potkala. Mimo svou zahradu se pokouší sežrat každého, kdo se naskytne, vně zahrady dělá alespoň neskutečný rámus, jakmile se někdo přiblíží blíž než na čtvrt kilometru. Což se bohužel občas stává, protože kolem plotu – který bohužel není tak vysoký, jak by mohl být – vede cesta.

U zkratky k jezeru bydlí Tajtrlík, identická kopie Popelčina pejska stejného jména. Dost štěká a rád se toulá po okolních loukách s velkými psy. Třeba s Mikešem de Baskervill, o kterém jsem už před časem psala, nebo s německým ovčákem, který patří francouzsko-slovenskému páru, který obývá jeden z nových domů u jezera. Dlouho jsem myslela, že ovčák se jmenuje Alan, až později jsem zjistila, že tak jeho paní nekřičí na něj, ale na manžela. Tout cela n’a pas d’importance.

Tajtrlíkovi chovají i úctyhodné množství kuru domácího, kterýžto volně pobíhá na zkratce k jezeru. Jediná osoba, které to vadí, jsem já, protože mě děsí všechno, co má zobák a hnáty a je větší než vrabec.

Ve Višňovce žije ohařka Rita, která v přítomnosti svých pánů usilovně štěká a učebnicově brání jejich životy a majetek a v jejich nepřítomnosti je hravá, přítulná a toulavá stejně jako všichni ostatní zdejší psi. O kousek výš žije podivný bílý soudek neznámé rasy. Vypadá jako silně komprimovaná argentinská doga (ale pan H. Lis odmítá, že by s tím měl cokoli společného). Neštěká, nečenichá, nefuní, smrdí. Od branky vedoucí do jeho domovské zahrádky se line odér jako z pavilonu opic a chudák Buřtík (vlastním jménem Colin :-) i jeho ohnilý psovod dávají nový smysl slovnímu obratu páchnout na tři doby. První náraz vás totiž zasáhne, ještě než k němu dojdete, střet se pak svou silou rovná chemickému útoku, a i poté, co oba zmizí za zatáčkou, budete ještě nějakou dobu dočista zfetovaní… V těsném sousedství Buřtíka bydlí nerudný šarpej, jehož povahové vady ale vzhledem k okolnostem všichni tolerují.

Ze vzdálenějšího okolí musím zmínit krásný párek akita inu (zakroucené ocásky), a druhý, tvořený dvěma bílými pasteveckými psy. Dále je tu nepřeberné množství voříšků i vořechů všech barev i velikostí.

Tak to je pro dnešek všechno, milé děti. Jestli všichni neumřeli, tak žijí na okraji světa dodnes.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Kategorie

%d bloggers like this: