Posláno autorem: Vesper | 3.2.2011

… a na Hromnice o den více

Po úspěchu Kostelní skici, ke které mě inspirovaly Murphyho zákony – dá-li se ovšem za úspěch považovat skutečnost, že nábožensky založení čtenáři přestali v mé přítomnosti výhružně chrastit sirkami až poté, co jsem začala nosit falešné licousy – jsem se rozhodla  následující zpravodajství z okraje světa založit na úryvcích popových i populárních písniček, které jsem si dovolila mírně upravit, aby lépe odpovídaly kontextu.

Na hladině kaluže / vytřeštěná tvář / dlouhá čouhá z kmene ruka / a trhá kalendář.

Byla temná, sychravá, ponurá, zimní a sobotní půlnoc a já se marně snažila přemoci v sobě strach, který mě celou cestu doprovázel jako neviditelný stín. Hladinu potoka čeřily ledové prsty větru, zatímco jeho plášť ohýbal holé koruny stromů. Nikde ani živáčka. Kaplička se sochou svatého Jana Nepomuckého byla jedinou známkou civilizace v této nehostinné pustině. Nebylo mi však dopřáno dojít k pomníku mlčenlivého světce bez úhony a ponořit se na chvíli do zbožné kontemplace. Jen pár kroků od něj totiž mé oči spatřily něco strašlivého. Z kmene letitého dubu čněla lidská ruka, od zápěstí po konečky prstů úplně černá. Ještě než jsem klesla v mdlobách k zemi, ucítila jsem, jak se mi ta ohavnost sápe po hrdle…

Věříte tomu? Vaše blbost. Předchozí odstavec obsahuje jen dvě pravdivé informace. První: byla sobota. Ale asi jedna hodina po poledni a bylo hezky. Šla jsem nakoupit, protože mi došla pizza, a smrt hladem nepovažuji za zajímavou volnočasovou aktivitu. Druhý fakt je, že ta ruka tam byla. Nemám ve zvyku ječet, ani když jde do tuhého, a nervy mám docela pevné – myší a pavouků se nebojím a po strašidelném filmu jdu klidně sama i do koupelny (i když se sekerou v ruce). V tomto případě jsem ale myslím vykřikla – svědky na to nemám, ale svatý Jan Nepomucký v kapličce nadskočil. Ruka totiž trčela ze stromu ve výši očí člověka, který chodí s hlavou v oblacích, a tak jsem si jí všimla až v poslední vteřině. Od té doby chodím pro jistotu po druhé straně cesty (a se sekerou) a uvažuji o přejmenování okraje světa na Ospalou díru… modří jistě vědí, kterou scénu mám na mysli. A dost už o tom.

1. úplněk po Vánocích

—–

Hej pane táži se zoufale řekněte mi kde je tady extra pevný led / běžel bych se na něj zvážit hned / svá kila mám v patách a nerad bych se natáh´ / a váha už mě nahání / a jen přechod přes bažinu mě zachrání / řekněte mi kde je tady led.

Neznám lepší způsob, jak se oprostit od deprese z (kilo)gramů, které člověk na podzim úspěšně poztrácel a které se na Vánoce vrátily i s posilami, než přejít zamrzlou bažinu bez újmy na životě, zdraví či důstojnosti. Mám na mysli bažinu, která se rozprostírá pod tou skálou, kde proud potůčku syčí a kde ční šedivý kamení, kde žije ten, co mi jen srdce ničí a kterou je radno po většinu roku obezřetně obcházet. Její hranice vytyčuje hradba rákosu, ale když hodně prší, zákeřná chapadla mokřadu nezřídka dosáhnou až na cestu. Místy prý hloubka dosahuje dvou metrů, ale tato informace zatím nebyla potvrzena, protože výzkumný tým, který se to vydal zjistit, se už léta nevynořil.

Někdy uprostřed driftování mezi povánočním útlumem a zimní trudomyslností, jsem najednou měla dost toho, že mi moje váha v rámci pudu sebezáchovy odmítá sdělit konkrétní číslo a na displeji zobrazuje jen diplomatické „do tvojí váhy mi nic není“, a tak jsem se rozhodla jít na to od lesa – doslova. Led mě udržel od potoka až k doutníkům a mé sebevědomí se konečně dočkalo upgradu.

—–

Na týhle lavičce už zůstanu / na týhle lavičce už zůstanu / všude bílá kam se hnu / jednou sednu a už nevstanu / na týhle lavičce už zůstanu / na týhle lavičce už zůstanu / mně se na ní líbí hnít.

Kreativita obyvatel okraje světa mě nepřestává překvapovat. Nedávno někdo pomaloval barvami všechny lavičky stojící podél zdi od brány „U koníčka“ po Jezero zapomnění. Vzhledem k tomu, že zobrazené výjevy jsou spíš psychedelické než abstraktní, okruh podezřelých se zužuje na místní děti (holky z naší školky). Rozhodně to vytváří zajímavý kontrast s plody ducha neznámého veršotepce, který po celé délce zdi pomocí spreje zvěčnil své pásmo o lebce jménem Helena. Toto alegorické pojednání o skeletovém systému bývá většinu roku skryto v porostu, během zimních měsíců, kdy je vegetace v úsporném režimu, však oblažuje znavené duše kolemjdoucích. A tito mohou od nynějška při čtení i posedět a pomrznout.

—–

Hurá hurá vánice je tady / závěje jsou všude / cesty nemaj´ vady / Hurá hurá náledí je tady / závěje jsou všude / pojdem teď a tady.

Sněhovou kalamitu miluju jen v primární fázi, kdy jsou pláně pokryty dohladka ustlanou bílou duchnou, stromy jsou stejnoměrně pocukrované od kmene až po nejhořejší větvičku, cesty se stanou jen úzkou řadou stop v hluboké závěji a já mám neprůstřelné alibi pro pozdní příchody. Letošní zimu jsem díky pravidelně se opakujícím sněhovým příhodám rozšířila svůj už tak dost široký repertoár způsobů marnění času o pár dalších zásadních položek, mezi něž počítám dvouhodinovou cestu do práce přes zasněžený les, pokoušení osudu na zamrzlém jezeře, adrenalinový zážitek na zříceném můstku přes potok a s tím související půldenní sušení, a krkolomný výstup po skalní stezce, díky němuž bych se nepochybně pasovala na hedlajn v příštím vydání lokálního plátku, pokud by mě při tom nedejbože někdo viděl. Prostě zima jak má být.

150 d. l. (= 150. rok doby ledové)

—-

Dějou se věci / dějou se věci* / na nákupy nechodí jen švarní mládenci.

Pondělí před Hromnicemi bylo z těch pondělků, které jsou na stupnici štěstí jen jednu příčku od srážky s kamionem. Špatná noc, teplota hluboko pod bodem mrazu, nálada rovněž, tvůrčí krize a došel mi prášek na praní. Jako správný pedant a vyznavač symetrie, naordinovala jsem si jako protipól k sadistickému rannímu filmovému zážitku masochistický úkon týdenního nákupu v místním superu.

Ze zírání do regálu s kafem mě vytrhl hlas učitele Tkalouna z Vratných lahví. Otočím se – a nade mnou se tyčí Zdeněk Svěrák! V porovnání se mnou je většina mužů vysoká, ale on je opravdu velký, mnohem větší, než na obrazovce. A má hezké oči. Známé potkávám často, ale osobnosti zřídkakdy – okraj světa není zrovna epicentrem šoubyznysu – takže jsem zazmatkovala a přepnula do režimu Chudáček blbeček (= začervenala jsem se až po kozačky a řekla dobrý den). O pár regálů dál jsem začala přemýšlet, jak se vlastně má civilista v podobné situaci chovat – tvářit se, že si dotyčného slavného nevšiml a nechat ho na pokoji, nebo naopak dát najevo, že ví, koho má před sebou? Jak jsem tak hloubala, málem jsem v oddělení balených vod nabourala do jeho vozíku. OMG… On se ale choval jako dokonalý gentleman. Kam se hrabe Bittner, to se nedá srovnat.

V každém případě tato událost potvrzuje teorii mé babičky, kterou mi v dětství často opakovala, a která mě poznamenala na celý život: „Buď hezky upravená i když jdeš vynést odpadky. Co kdyby u popelnice stál…“ :)

30 hodin do Hromnic 2010 nebo 2011 (těžko si zvykám na změny)

* Cimrmanův absolutní rým

—-

Tak už tu máme zimu / kdo by to byl v únoru řek´ / teď vracíme se od kostela / po kapsách vyhořelé kelímky od svíček

Na Hromnice jsem po delší době opět absolvovala jednu třeskutou mši v místním kostele. V kropence led a mně zmrzl úsměv na rtech, když jsem se ještě před začátkem stala terčem evangelizačního úsilí místního bratra podržkalicha. Přiznám se, že jsem ho zmrazila – nesnáším, když mi cizí člověk v mínus patnácti tyká, jakkoli možná vypadám jako zamrzlá patnáctka. Později mě to mrzelo, ale když se člověk pustí na tenký led, musí počítat s jistými riziky. Farář se nás pokusil rozehřát svíčkovým experimentem a spoustou teplých lidských slov. Už mi ta zima nějak leze na mozek.

—-

 

V článku byly parafrázovány části následujících písní: V+W: V domě straší duch; Karel Gott: Zloděj dobytka; Petr Spálený: Na týhle planetě už zůstanu; Nightwork: Válka atomů; Smoljak/Svěrák/Cimrman: Na železnici; Petr Fiala: Podzim

Advertisements

Responses

  1. Svěrák!!! A BTW, já bych taky pozdravila. :)

  2. A zas skvělé povídání: :)

  3. Děkuji uctivě. :)


Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Kategorie

%d bloggers like this: