Posláno autorem: Vesper | 20.12.2010

Advent na okraji světa

Tak takhle. Včera jsem postavila stromeček a přes noc okraj světa zasypal sníh. Začínám se oficiálně těšit na Vánoce (neoficiálně se na ně těším celý rok).

Jen pro vysvětlení: stromeček stavím o první neděli adventní ne(jen) proto, že jsem vánoční maniak, ale abych ho přes advent mohla postupně zdobit. To má důvod praktický – nestresuji se tím těsně před svátky – i psychologický – je to moje obdoba adventního kalendáře, který pro mě, potravinového alergika, spadá do oblasti science fiction.

To sněžení bylo opravdu pořádné. Navíc díky včerejší nepříliš šťastné volbě kostela vím, že tyto extrémní přírodní jevy jsou avízem konce světa. (Zcela nekřesťansky doufám, že do Vánoc ještě vydržíme. Mám uklizeno a absťák po cukroví.) Ráno u nás bylo půl metru, což bylo na pováženou a vyžadovalo odpovídající vybavení. Boty vyšší než výška sněhu, (tedy rybářské), sukně s volánky pro zakrytí možné otevřené femorální zlomeniny, jedna baterka, něco sacharidů, past na medvědy a dva telefony. Člověk nikdy neví. :)

Na odklízení sněhu z příjezdové cesty jsem rezignovala. Můj autoimunitní systém mi totiž stihl zablokovat záda ještě dřív, než jsem se dotkla lopaty – konkrétně předminulou noc. Mimoto stále vytrvale chumelilo, takže do něčeho takového by se pustil jenom cvok nebo Sisyfos a ten mezi moje předky podle všech indicií nepatřil. Po cestě jsem poslouchala Českého slavíka a snažila se přesvědčit, že je to (hrome!) romantika.

S úsilím rovnajúcim sa výstupu na Mount Everest s harfou na chrbte (jak praví klasik*) jsem se šťastně dostala na zastávku tramvaje, abych si pak podvrtla kotník při nástupu do ní. Tak mě moje karma mě zase doběhla.

pondělí po 1. neděli adventní

* Maxim E. Matkin

——

Během týdne sníh zmrzl na beton a další napadl. Pony expres si dal zimní přestávku. Je zřejmě jen otázkou času, kdy to vzdají i popeláři. Na silnicích – těch několika sjízdných – leží asi deseticentimetrová vrstva, na cestách se výška sněhu pohybuje od 30 čísel do půl druhého metru. Všude vyrostly červené kontejnerky s nápisem „sněžný posyp“. Slouží hlavně k tomu, aby maximálním způsobem překážely v úzkých cestičkách, které si chodci v závějích pracně vyšlapali. Výskyt sněžných pluhů je zřejmě bezpečně omezen na jižnější krajiny (od Itálie dolů), zato uklízečů, kteří po skupinkách postávají ve sněhu, opírají se o lopaty a filozofují je víc než dost. Před pár dny jeden ze sousedů vyhrabal traktor a podomácku spíchnutým pluhem protáhl zkratku kolem jezera. A uklízeči zmizeli.

Když si člověk odmyslí, že s lopatou tráví víc času než s kýmkoli jiným (počítač nevyjímaje), je to vlastně velmi poetická zima. Po setmění, které v některých dnech následuje tak rychle po svítání, že se slunci ani nevyplatí vyjít, se v oknech rozsvěcí světelné instalace všeho druhu. Loni a předloni veškerou kreativitu s přehledem válcovaly svícínky z IKEA, letos jsou obyvatelé okraje světa odvážnější, a tak se obávám, že v těžké konkurenci  stovek a tisíců žároviček na oknech, parapetech, okapech, zdech a stromech moje kuchyňské okno, vyzdobené podivuhodným abstraktním patvarem ze zamotaného svítícího řetězu na stromeček nejspíš cenu za vánoční výzdobu roku nevyhraje. Ale zevnitř to vypadá docela hezky.

Ani dopravní podnik se v tomto ohledu nenechal zahanbit. Do přechodu u školky byly vloženy svítící body, které se zuřivě rozblikají, když se něco blíží. A na křižovatce u potoka se zničehonic objevil semafor. Řidiči ani chodci mu zatím nevěnují pozornost, protože všichni mají v závějích svých starostí dost, každopádně změny barev probíhají v takových intervalech, že nikoho neruší.

Talentové show máme pro letošek šťastně za sebou. Pokud jde o mne, beztak v současnosti preferuju výhradně naučné a instruktážní snímky o přežití v polárních oblastech. Těch čtyřiadvacet let bez televize se na mě asi beznadějně podepsalo. Už po dvou blocích vánoční pohody dostávám hyperglykemii.

Nevím, jak dopadly volby, každopádně starosta nám zůstal. A gramatické chyby v místním periodiku také. Volební poutače zmizely do křoví podél cest. Tak to bychom měli.

pondělí po 2. neděli adventní

——

Nic proti zimě, ale co se o ní dá po třech týdnech ještě napsat? Pondělí: sníh. Hodně sněhu. Úterý: sníh + jako bonus přestalo fungovat pouliční osvětlení. Vracela jsem se domů přes mohylu v naději, že tím naruším rutinu všedních dní a třeba potkám inspiraci pro propagaci jakési obskurní valentýnské akce, se kterou jsem zatím nedokázala hnout. Můj namrzlý mozek si absence světla až do poloviny cesty ani nevšiml, což mohl být buď  optický klam způsobený těmi tunami sněhobílého sněhu všude kolem, vedlejší produkt naprostého soustředění na zachování stejného poměru kostí a zlomenin, jaké jsem měla ráno (233:0), anebo příznak úbytku mozkových buněk, způsobený stářím, ponocováním s výpočetní technikou nebo obědem s kolegy.

Ve středu ráno chumelilo a zamrzl zámek u branky, což rozšířilo můj repertoár výmluv a důvodů pro pozdní příchody do práce. Popravdě, zatím jsem ji neuplatnila (sněhová situace je totiž výmluvou sama o sobě), šetřím si ji na horší časy a lepší klimatické podmínky, kdy bude těžší něco vymyslet (třeba na jaro).

V pátek jsem se vypravila na své první, poslední a jediné letošní roráty, což se za poslední roky stalo takovou mojí soukromou tradicí, adrenalinovým zážitkem a testem fyzické i duševní síly a tvrdohlavosti. A po letošním ročníku už vím, proč se jeden film jmenuje 3.15 zemřeš. Přesně v tu dobu jsem totiž vstávala a fakt to bylo na zabití. Cestou sněžilo, venku byl jeden stupeň pod nulou, v autě asi třicet nad, a vánoční světelná výzdoba v ulicích působila úplně jinak než ve večerní špičce. Roráty byly krásné, sníh kolem katedrály na chvíli nebyl bílým klouzavým svinstvem, ale romantickou adventní dekorací, a do kómatu jsem upadla až začátkem pracovní doby. Večer se okraj světa proměnil v kluziště a v následujících dnech přišla mírná obleva, ale já vlastně většinu víkendu prospala (přestože moje tělo chvílemi simulovalo aktivitu jako mazání cukroví nebo úklid). Zimní spánek zkrátka letos trochu předběhl kalendář.

pondělí po 3. neděli adventní

——

Advent se pomalu nachyluje, Vánoce se blíží a uhodily mrazy. Ve Stupních zimy (jeden z putovních e-mailových vtipů pro pamětníky) jsme dosáhli úrovně, kdy Helsinští nájemníci zapínají topení. Obyvatelé Havaje už zmrzli. A osadníci okraje světa hrabou a nadávají. Díky tomu, že čeština je na jisté výrazy poměrně bohatá řeč a sníh nám asi ještě nějakou chvíli vydrží, všichni si jako bonus k letošní zimě rozšíříme slovní zásobu i objem svalové hmoty. To měl nejspíš na mysli jeden ze sousedů, který mimochodem fyziognomií připomíná hydraulický lis, když prohlásil, že po těch týdnech pravidelného cvičení s lopatou budeme mít všichni muskulaturu á la Rambo. Už se těším.

Peklo zatím nezamrzlo, ale jezero ano. Na jednom konci se hraje hokej, na druhé se kloužou děti a jejich tatínci. Se zasněženými střechami, kostelem, stromy a vším ostatním to vypadá velice poeticky, jako z nějakého Ladova obrázku. Jen na topole podle skal nikdo neaplauduje, což se ale dá snadno a racionálně vysvětlit teplomilností místního vodníka anebo tím, že tam žádné topoly nejsou.

Nový semafor na křižovatce u potoka zmizel a zase se objevily kachny. Možná to spolu nesouvisí, ale za úvahu to stojí. Zvlášť když člověk postaví vedle sebe všechny ty filmy o zmutované fauně a skutečnost, že se tihle opeřenci koupou v mínus deseti a tváří se, že se jim to líbí.

Před pár dny jsem objevila způsob, jak obelstít poslední lampu na konci slepé uličky, kde začíná pěšina přes louku, která má v poslední době rozčilující zvyk zhasnout přesně ve chvíli, kdy se to nejméně hodí – tedy když potřebujete zkratku použít. Pak je buď nutné se zastavit a ve zbytcích světla ze vzdálenějších lamp začít hledat v tašce baterku, nebo ji projít poslepu a svítit si očima. Pokud ale posledních dvacet metrů usilovně dupete, lampa nezhasne. Alespoň je to přibližně stejně pravděpodobné, jako že po vás někdo z nervóznějších obyvatel okolních vilek mrští květináč v domnění, že jste medvěd.

pondělí po 4. neděli adventní

——

Ráda bych na závěr napsala něco duchaplného, ale nic mě nenapadá. Takže snad jen: všem statečným, co dočetli až sem přeju veselé Vánoce!

Reklamy

Responses

  1. Opět skvělé, díky :)


Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Kategorie

%d bloggers like this: