Posláno autorem: Vesper | 3.9.2010

Některé věci

…a jistá rozhodnutí člověk prostě v životě musí udělat. Ať už pod tlakem okolností, osudu nebo vyšší moci. Nyní došlo i na mě – a tak jsem se konečně vypravila k zubaři.

Moje zubařka je moje už od dětských let a je to skvělá dáma a zcela výjimečná doktorka. Vzhledem k prvnímu k ní kromě strachu pociťuji už po léta velkou náklonnost. Vzhledem k druhému není vždycky jednoduché být jejím pacientem.

Jste-li Hippokratem políbený doktor, neutajíte to. Vaše čekárna začne praskat ve švech, (v lepším případě jen) od pondělního rána do páteční noci bude nacpaná pacienty různých stupňů oteklosti a sociopatie. Vím to, protože přesně tak to chodí u mé paní doktorky. Nehostinnou čekárnu neustále okupují podivní lidé – věk, sociální skupina, inteligenční kvocient a počet zubů nehraje roli. Ač mnozí na pokraji zhroucení, můžete si být jisti, že vás knockoutují levým hákem, pokusíte-li se proniknout do ordinace dříve, než na vás dojde řada. Nenechte se zmást tím, že jste objednáni na konkrétní dobu. Nikde nemá čas menší význam než zde  – po dvou třech hodinách čekání vám to ostatně dojde samo.

Nyní jsem opět dorazila do této legendární čekárny, kde jsem již strávila přibližně pětinu svého dosavadního života. Už po cestě jsem pochopila, že úroveň naší medicínské praxe jde skutečně kupředu. Hned vedle totiž nově sídlí psychiatrická první pomoc.

Na řadu jsem přišla okamžitě. Tedy – abych to upřesnila – v půl jedenácté jsem přišla a ve stejnou dobu jsem vešla do ordinace (údaj odvozen podle hodin na stěně). S povděkem jsem konstatovala, že prasklina ve stropě, na kterou obvykle z křesla zírám s myšlenkou, že to je patrně to poslední, co v životě vidím, je stále na svém místě, a dokonce poněkud povyrostla. Paní doktorka mě během výkonu rozptylovala vyprávěním o jistém kolegovi lékaři, který je ale opravdu, ale opravdu… blbec. Poprvé v životě jsem ji slyšela říct tak silné slovo a málem jsem spadla z křesla (ovšem to by poprvé nebylo). Zatímco jsem se snažila s vatičkami, vrtačkou a odsávačkou v ústech udržovat konverzaci, usilovně jsem přemýšlela, co mohl dotyčný spáchat tak hrozného, že se mu dostalo odsouzení nejvyššího. Napadl mě jen kanibalismus (jedl plomby svých pacientů) a účtování provedených výkonů bez anestezie. Pravda, kterou jsem se vzápětí dozvěděla, se však ukázala být mnohem horší. Onen šarlatán byl viděn, jak má při vyplňování zdravotních karet nohy na stole a zívá u toho…! Paní doktorka je prostě skutečná dáma se vším pozitivním, co k tomu patří.

————————————-

Závěrem, jako obvykle, zpravodajství z okraje světa.

Celé léto tu probíhá prodej cuket. U plotu jedné zahrádky leží banánovka s cuketami a nápisem „1 ks za 21 Kč, peníze vházejte do schránky“ zcela bez dozoru. Hladina cuket se mění, obsah schránky snad rovněž, to jsem nezjišťovala. Ale je příjemné vědět, že stále existuje místo, kde důvěra v poctivost je silnější než touha po jednadvaceti korunách a že je to v Praze.

Ráda chodím domů kolem potoka, abych zkontrolovala, jestli voda teče stejným směrem a všechny stromy jsou na svém místě. Minulý pátek někdo zřejmě v záchvatu kreativity přelakoval exkluzivní exponát automobilové retro-výstavy „Staré popelnice“ na blankytně modrou a zbytek barvy vylil do potoka. Voda získala na čas velmi fotogenickou barvu a kachny opět emigrovaly. Achjo.

Když jdu ráno pozdě do práce (což se mi stává zcela výjimečně, maximálně 5x týdně), chodím zkratkou přes „louku nikoho“, hluchý kus půdy, kde nestojí domky ani nic jiného kromě staré maringotky a kadibudky, oboje původu neznámého. Přes louku vede křivolaká pěšinka, toliko dílo místních, která se pochopitelně v zimě ani v jiné doby neudržuje, tudíž je to buď prales, bažina nebo kluziště. Ovšem vzhledem k tomu, že do většiny zaměstnání je přijatelnější dorazit coby kanec než pozdě, je hojně využívaná. Na tomto úseku cesty vás může po ránu překvapit lecos (soudím podle sebe, večer mě nepřekvapí nic). Had/hadice, amazonská (tedy hodně velká) žížala, zajíc/králík, srna/jelen a podobná zvířena jsou na denním pořádku. Trochu z ní vybočuje jen Mikeš, obrovský, tygrovitě zbarvený mastif s železnou maskou, který občas (a rád) utíká ze své domovské zahrady a hraje si na psa baskervilského. Na tohle všechno jsem zvyklá, ale že tady potkám bažanta s celým harémem, to mě tedy nenapadlo ani ve snu.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Kategorie

%d bloggers like this: