Posláno autorem: Vesper | 27.8.2010

La prima notte di quiete

„Perché la morte è la prima notte di quiete? Perché è una notte senza sogni.“ (Proč je smrt první klidnou nocí? Protože je to noc beze snů.“)

Drama

Itálie/Francie 1972

Režie, scénář a předloha: Valerio Zurlini

Hudba: Mario Nascimbene

Hrají: Alain Delon, Giancarlo Giannini, Sonia Petrova, Renato Salvatori, Alida Valli, Lea Massari, Adalberto Maria Merli

Rimini za větrného podzimního dne. Rozbouřené moře, opuštěné pláže, vyrovnané dřevěné kabiny, šedivý obzor. Stále drobně prší. Dojem naprostého odcizení dotvářejí opuštěné ulice, okna, v nichž se nesvítí, a porouchaná loď s párem cizinců, kteří se snaží zjistit, kam vlastně dopluli. Poradí jim osamělý muž, který se, ponořen do vlastních myšlenek, bezcílně prochází po pobřeží.

Onen člověk je Daniele Dominici, který přijal místo profesora v místní střední škole. Nezačne ale zrovna nejlépe. Studenti jej neberou příliš vážně, upjatého děkana dráždí tím, že nevyžaduje tvrdou disciplínu, a on sám se chová, jako by jej nezajímalo nic kromě večerní partičky karet s přáteli Marcellem, Leem a Spiderem. Bydlí ve špinavém bytě s partnerkou Monicou, která jej nepokrytě podvádí, ale ani to v něm nevyvolá jiné emoce než melancholii a lhostejnost. Už dávno přestal věřit, že umění a krása mají sílu změnit svět. V ošuntělém zimníku, se sehnutými rameny a vizáží prokletého básníka, cigaretou v koutku úst a očima jakoby stále obrácenýma dovnitř svého nitra působí jako prototyp osamělosti.

Po nějaké době jej ve třídě zaujme Vanina Abati, dívka se smutnýma očima a povýšeným chováním. Daniele pomalu poznává její svět, kde se za pýchou skrývá trápení a touha po svobodě, její přátele, znuděné potomky místních zbohatlíků, kteří se marně snaží naplnit své prázdné životy zábavou, drogami a sexem. Vanina patří Gerardovi, mladíkovi, který má nejen mnoho peněz, ale i styky s podsvětím a který se zvrácenou rozkoší postupně odhaluje Danielovi temná místa její minulosti. Poté, co se Vanina rozhodne kvůli Danielovi od Gerarda odejít, stávají se oba terčem pomsty jeho přátel z řad mafie. Danielovi se podaří Vaninu ochránit, opouští Monicu a chce začít nový život. Monica však vyhrožuje sebevraždou a Daniele je přesvědčen, že to myslí vážně…

Z takovéhoto popisu se může zdát, že jde o klasický italský snímek s milostnou zápletkou, vybičovanými emocemi a všemi obvyklými žánrovými klišé. Ale není tomu tak. Valeriu Zurlinimu se podařilo vytvořit mimořádně silný příběh, který je vyprávěn pozoruhodným jazykem. Každá scéna, každý detail, zde má svůj význam. Dialogy jsou úsporné, postavy často hovoří citacemi z klasických autorů (Dante, Shakespeare, Goethe ad.) a žádná věta zde není navíc.

Opakující se záběry na podzimní pobřeží Jaderského moře, déšť, který sílí spolu s gradujcí zápletkou, obraz, stále laděný do studených tónů, to vše tvoří nejen kulisy probíhajícího dramatu, ale i odraz duše hlavní postavy, která po letech smutku a zklamání ještě jednou ožila. Ani jména postav nepostrádají adekvátní symboliku. Daniele, stejně jako jeho biblický předobraz, je celoživotním vyhnancem, ztraceným ve světě, vztazích i v sobě samém. Vanina, která nese jméno římské princezny ze Stendhalova románu Vanina Vanini, má v sobě stejnou tragickou osudovost, jako postavy středověkých románů. Spider, mladý lékař, který sám sebe označuje za „kouzelníka a jasnovidce“, pozorně sleduje okolí a stačí mu jen nepatrné vlákno informace, aby se po něm dobral k pravdě. Elvira, zákeřná jako divoká kočka, chodí stále oblečená v kožichu…

Příběh je plný kontrastů. Rozpor je patrný již v úvodním střetu mezi autoritářským děkanem a Danielem, který se snaží navázat se studenty přátelské vztahy, protože ví, že znalosti a hodnoty mají svou cenu jen když jsou předávány a přijímány dobrovolně a pravdivě. Jedna z prvních vět, které ve třídě ke studentům pronese, zní: „Io sono qui per insegnarvi perché un verso del Petrarca è bello e penso di saperlo fare bene“. („Jsem tady, abych vás naučil, že Petrarcova poezie je krásná a já to dobře vím.“). V příběhu dochází ke střetu dvou světů – starého, s jeho poetikou, láskou k umění, kultivovaností i krutostí, který nyní leží v troskách stejně jako kaple s freskou Madony del Parto, kterou Daniele ukazuje Vanině, či bývalé šlechtické sídlo, kde poprvé a naposledy poodhalí Daniele Spiderovi svou minulost – „Ogni tanto vengono in mente dei ricordi senza ragione. Colui che voi cercate, non è qui…“ („Někdy vzpomínky přicházejí na mysl bez důvodu. Ten, kterého hledáte, není zde…“); a nového světa, jehož ohnisko je na diskotéce s tímto názvem, kde Daniele pozoruje Vaninu při tanci, i v nevkusném Gerardově bytě, kde se hosté baví sledováním domácího erotického videa s Vaninou v hlavní roli. Tento kontrast podtrhuje i hudba: procítěné sólo na saxofon či chytlavá píseň „zpěvačky podsvětí“ Ornelly Vanoni Domani è un altro giorno, která doprovází tanec Gerarda a Vaniny. V ostrém protikladu proti sobě stojí i postavy Daniela a Monicy. Přestože jsou oba na stejné lodi a zdálo by se, že v pocitu bezvýchodnosti si alespoň mohou být navzájem oporou, jejich duše se zcela míjejí. Monica Daniela nechápe, ale zoufale se bojí osamělosti a dává přednost jejich vyprahlé koexistenci, Daniele naproti tomu už vzdal snahu otevřít Monice svou zraněnou duši. Když ji opouští, Monica se ptá: „Come puoi farti ancora delle illusioni?“ („Jak můžeš mít ještě nějaké iluze?“) On se zvláštním světlem v očích odpoví:  „Ti sembra così assurdo?“ („Zdá se ti to tak absurdní?“)

Jediná postava, která jakoby překlenuje zmíněné kontrastní roviny příběhu je Spider, který je sice členem skupiny „zlaté mládeže“, ale díky přátelství s Danielem pocítí touhu po změně života. Tato nejednoznačná postava jako jediná porozumí Danielově komplikované povaze i bolesti, kterou mu způsobilo zhroucení jeho světa i dávných velkorysých snů. Scéna jejich závěrečného loučení, kdy Spider cituje verš ze Shakespearova Julia Caesara „Addio e per sempre addio Cassio, se ci rincontreremo, avremo il sorriso sulle labbra…“ („Buď sbohem, Cassie, buď navždy sbohem! Shledáme-li se, usmějem se tomu, však ne-li, dobře bylo rozloučit se.“), působí jako závěr antického dramatu, kdy se osud jednotlivých protagonistů naplňuje a oni už vědí, že neuniknou.

Tento film, který studenti v Itálii analyzují v ročníkových pracích, se do naší distribuční sítě zatím nedostal a pokud vím, nebyl ani nadabován pro televizi (což je asi dobře). Ve Francii byl – přes odpor režiséra – uveden v prostříhané verzi pod názvem Le Professeur, v anglofonních zemích je znám jako Indian Summer.

Na závěr je nutné podotknout, že příběh stojí především na skvělých hereckých výkonech. Alain Delon je zpravidla velmi dobrý rolích pro něj typických tvrdých mužů (ať policajt nebo gangster, vždy alfa-samec a studený jako ledovec), ale vynikající výkony podává až když tuto kategorii opustí a ztvární zcela odlišný charakter (za všechny lze jmenovat filmy Dva muži ve městě, Muž ve spěchu či Pan Klein). K těmto složitým postavám někdy není lehké najít cestu, i Danielovu hloubku divák odhaluje až postupem času. Faktem je, že tento herecký počin patří do kategorie mimořádných.

Dalším, kdo ve filmu exceluje, je Giancarlo Giannini (u nás jej zná jen ten, kdo utrpěl Hannibala, či zaznamenal jeho drobnou roli v bondovce Casino Royale) v roli (mně) sympatického Spidera, a Lea Massari jako nešťastná Monica. Problematická pro mě byla jen Sonia Petrova coby Vanina, snad díky nedostatku „chemie“ mezi ní a Delonem. To je však jediné, co lze tomuto mimořádně kultivovanému a hlubokému příběhu o touze po svobodě, lásce a smíření vytknout.

Advertisements

Responses

  1. Thank you.
    I added your site to my favorites.

    my site: wikilog


Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Kategorie

%d bloggers like this: