Posláno autorem: Vesper | 16.8.2010

Být třískou v ohni

Dane Zajc (1929-2005)

Kdo bude číst verše,
napsané v řeřavých uhlících.
Prohořelá slova. Rozpadlé slabiky.
Zkroucená písmena.

Dane Zajc se narodil roku 1929 ve slovinské Zgornje Javorščici. Pracoval jako knihovník. Jeho ranné básně byly publikovány v letech 1948–1949 v časopise Mladinska revija, později spolupracoval i s dalšími literárními periodiky. V letech 1991–1995 působil jako předseda slovinské Obce spisovatelů. Byl členem Slovinské akademie věd a umění a držitelem mnoha ocenění, včetně Ceny za literaturu Prešerenovy nadace. Jeho básnické sbírky, divadelní hry a pohádky byly přeloženy do mnoha jazyků. U nás je prakticky neznámý, v češtině zatím vyšel jen zlomek jeho básní ve sborníku  Nebe nad námi. V roce 2005 podlehl rakovině.

Jeho tvorbu dramaticky ovlivnila druhá světová válka, která zásadně poznamenala i jeho osobní život. Ztratil v ní domov, otce a dva bratry, byl vyloučen ze školy a další studium mu nebylo povoleno. Mrazivý podtext jako ozvěna tohoto traumatu zaznívá ve většině jeho básnické tvorby. Pracuje se surrealistickými symboly, snovými obrazy,  v nichž se často objevují zvířata, sexuální motivy, oheň, zkáza, smrt a člověk coby oběť nelítostného osudu. Mezi řádky morbidních výjevů místy probleskne náznak hořkého pousmání nad absurditou lidské existence, jejímž zkázonosným činitelem je člověk sám.

Ukázky:

Vybijeme všechny ptáky

Vybijeme všechny ptáky.
Všechny. Všechny, řekli havrani za šera.

A v nočním tichu jsem slyšel,
jak někdo v zahradě zabíjí moje ptáky.
A věděl jsem,
že teď budou moje rána
bez písně,
a cítil jsem,
jak se mojí duše zmocňuje smutek.

Všechny. Všechny ptáky, řekli.

(…)

Gotická okna

Nedívej se na mě.
Nemám rád tvé oči.
Jiné oči se do mě dívají.
Klidné jako rozbitá gotická okna.

Slunce do nich střelilo.
Drzé slunce.
Tisíci šípů
je prostřílelo.

Hvězdy je probodaly
za dlouhých hluchých nocí
tenkými rapíry.
Ostré světlé hroty se roztančily
před velkýma nehybnýma očima.
Tvář luny se otevřela:
jako osvětlená dutina
se rozevřela její ústa,
plná obrovských kamenů smíchu.

A zmíraly světice
s dlouhými průsvitnými tvářemi.
Svěsily se prostřelené perutě
bílých andělů.

A zavíraly se úzké bdící oči světa.
Světlá studená smrt
na hrotech hvězdných paprsků.
Opilecký úsměv luny
se převalí v prázdnotě.

Nedívej se na mě.
Jiné oči se do mě dívají.
Úzké. Prázdné. Mrtvé.
Smutné.

(…)

Slova do deště

Dešti, chraň mne přede mnou.
Ať nepřijdu ke mně vrávoravým krokem
a s vypelichanou kůži.
Ani s kletbami pod nateklým
jazykem. Ani se lžemi
ani s medovými cukrátky.
Ani svůdnými úsměvy.
Ani sliby. Ani falešnými
nadějemi. Dešti, ne.

Nepouštěj mě už ke mně.
Ne pošlapaného. Ne rozebraného.
Ne, kdo bere, dešti.

Nepouštěj mě už ke mně.
Ne pošlapaného. Ne rozebraného.
Ne, kdo bere, dešti.

Nepouštěj mě už ke mně.
Ne pošlapaného. Ne rozebraného.
Ne, kdo bere, dešti.

Nepouštěj mě už ke mně.
Ne pošlapaného. Ne rozebraného.
Ne, kdo bere, dešti

Jsi zamyšlení. Zavíráš mě
do ticha kapek. Kapek.
Vodou zaplavuješ cesty.
Brody děláš nepřebroditelné.
Chytni toho, o němž mluvíme,
drž ho pod vodou, nepouštěj ho.

(…)

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Kategorie

%d bloggers like this: